Článek
Po válce se děti nacistických pohlavárů musely vyrovnat s psychickými a materiálními důsledky svého původu. Říká se, že děti za své rodiče nemohou. Přesto mnohé jejich jméno provázelo jako kletba, obtížně sháněli práci. Někteří, například syn Rudolfa Hesse nebo dcera Heinricha Himmlera, ke svému otci i nadále vzhlíželi, jiní se naopak od rodičů distancovali a odmítali dědičnou vinu za válečné zločiny.
Netradiční nacističtí rodiče Martin a Gerda
Ve stínu svého otce žil také Martin Adolf Bormann, syn vedoucího kanceláře Adolfa Hitlera Martina Bormanna, který se narodil jako nejstarší z deseti dětí. O jeho otci Adolf Hitler mluvil jako o svém „nejvěrnějším muži“. Jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše se oženil s dcerou partajního soudce Gerdou Buchovou. Pocházela z rodiny, která patřila k věrným a uvědomělým příznivcům nacismu a NSDAP. Svého muže oddaně poslouchala, její zájmy se omezovaly na domácnost, rození a výchovu dětí. Gerda byla pro ideje Třetí říše natolik zapálená, že propagovala život v polygamii ve jménu rasové čistoty. Podporovala manželovy milostné avantýry. Kvitovala, aby její muž ve velkém rozséval své sémě a zplodil co nejvíce árijských dětí. S jednou ženou by toto plození šlo zoufale pomalu, proto jeho milenky tolerovala.
Martin Bormann, 1939
Jejich manželství bylo opravdu netradiční, Gerda si velmi rozuměla s dlouholetou milenkou svého muže, herečkou Manjou Behrensovou. Manžel jí o jejich vztahu podrobně informoval už od počátku: „Ty víš, že mezi mnou a M. nebylo dlouho nic, jen jsem ji shledával atraktivní… když jsem se s ní loni v říjnu opět setkal, moc mě to potěšilo. Nedovedeš si představit, jak jsem byl bez sebe radostí. Nesmírně mě přitahovala. Přes její zdráhání jsem ji políbil… šíleně jsem se do ní zamiloval a pak zařídil, abych se s ní často viděl, a přes její odpor jsem ji svedl. Znáš sílu mé vůle, proti ní nemohla dlouho bojovat. Teď patří mně a já, šťastný chlapík, se cítím dvojnásobně a neuvěřitelně šťastně ženatý. Co soudíš, drahá, o svém bláznivém muži? Nedovedeš si, miláčku, představit, jak jsem s vámi oběma šťastný.“ Z dochované korespondence vyplývá, že Gerda s mimomanželským vztahem problém neměla: „Mně je M. tak sympatická, že bych se nikdy nemohla hněvat. I všechny děti ji mají moc rády. Je také mnohem lepší hospodyně než já. Když byla posledně v Pullachu, pomáhala mi při balení celé bílé porcelánové soupravy. Ani jediný kus se při dopravě nerozbil!“
Gerda věřila, že bigamie by významně přispěla ke zvýšení porodnosti německých žen a že by její postoje měly následovat i další ženy. S milenkou svého muže si kreslila budoucnost tak, že by žili všichni pohromadě a každý rok se střídaly v rození dětí, aby měl po svém boku vždy jednu čilou ženu.
Gerdě se plán rodit co nejvíce árijských dětí dařil, porodila celkem 10 dětí, z nichž konec války přežilo 9. Po válce Bormann zemřel pravděpodobně vlastní rukou, Gerda zemřela o rok později v italské vězeňské nemocnici na rakovinu. Všechny jejich děti se nakonec dostaly do bezpečí, nečekal je tragický osud jako děti Josepha Goebbelse. Vychovávala je pěstounská rodina. Nejstarší syn, který své druhé jméno dostal po Vůdcovi, se obrátil po válce na křesťanskou víru a stal se knězem. Jakmile to bylo možné, nechal si své prostřední jméno Adolf změnit.
Martin Bormann mladší
Martin Bormann jr. byl i přes nepřátelství ke křesťanství pokřtěn, za kmotra mu šel svatební svědek jeho rodičů – Adolf Hitler, vůdce NSDAP a přítel jeho otce. Události, které se kolem něj děly, jako malý kluk ještě dostatečně nevnímal, natož aby pochopil jejich význam. To vše si musel zpracovat mnohem později.
Z této doby si pamatoval jen útržky, které však utvářely jeho postoje: „Jednoho dne procházela naší ulicí skupina studentů z nedaleké jezuitské koleje v černých sutanách. Kolej nebyla daleko a údolím vedly stinné poutnické stezky. Prý jsem se zeptal otce: „Co je to za legrační černošky?“ Otcova odpověď zněla: „Milý synu, to je černá zvěř.“ Co způsobí takové vyjádření v hlavě malého chlapce, pro něhož je otec ztělesněním autority?“ To ještě netušil, že jednou vymění hákový kříž za Kristův kříž.
Jeho výchova a vzdělávání bylo samozřejmě ovlivněno nacistickou ideologií. Studoval na říšské škole NSDAP ve Feldafingu, což byla nacionálně socialistická střední škola pro vzdělávání dorostu do vedoucích funkcí v SA. Prošel si tvrdou antikřestanskou národně socialistickou výchovou. Když byla koncem dubna 1945 jeho škola rozpuštěna, dostal potravinové lístky, peníze, jídlo a doporučení „dostat se domů“. Tehdy začal jeho útěk a hledání rodiny. Když zachytil zprávu o Hitlerově smrti, cítil to jako svůj konec. Někteří v jeho okolí se po této rozhlasové zprávě hned zastřelili.
Podařilo se mu ukrýt pod změněným jménem u jednoho rakouského statkáře v horách Salcburska. Zde se u prostých lidí setkal s křesťanskou láskou k bližnímu, což jej přivedlo ke katolické víře. Bez zbytečných otázek, bez zvědavosti a nároku na protislužbu mu poskytli pomoc, což byla pro něj významná zkušenost. „Mlčky a bez diskusí akceptovali, že jsem se vydával za evangelíka, a přitom jsem nechtěl navázat styk s evangelickou farností, jejíž adresu a seznam bohoslužeb mi bez vyzvání opatřili. Žili prostě a samozřejmě – způsobem, který mi připadal záviděníhodný. Bez patosu, v klidné jistotě a pokoře. Díky Božímu řízení jsem našel opravdové křesťany, tak opravdové, že jsem chtěl být jedním z nich, navzdory nepochopitelným základním textům víry. Na Querleitnu jsem skutečně našel novou rodinu a domov. Přijali mě jako nejmladšího syna, jejich děti mě braly jako mladšího bratra, tehdy jsem k nim patřil a patřím k nim dodnes,“ vzpomínal po letech ve své knize Život proti stínu.
Ona zkušenost jej nakonec dovedla do misijního řádu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a ke studiu teologie. Během služby jako ministrant byl zatčen americkými zpravodajskými důstojníky a několik dní vězněn. Poté co se vrátil do své farnosti, obnovil kontakt se svými sourozenci, kteří byli všichni, s výjimkou jedné sestry, také přijati do katolické církve.
V roce 1958 byl vysvěcen na kněze. Později se stal misionářem, v roce 1961 byl vyslán do nově nezávislého Konga (dříve Belgického Konga), kde pracoval až do roku 1964, kdy musel kvůli povstání uprchnout ze země.
Po návratu do Německa utrpěl v roce 1969 těžká zranění při vážné automobilové nehodě. S láskou se o něj starala jeptiška jménem Cordula. Přeskočila mezi nimi jiskara, oba se zřekli svých slibů, Bormann opustil kněžství a v roce 1971 se vzali. Neměli žádné děti. Následně se Bormann stal učitelem teologie a v roce 1992 odešel do důchodu. V roce 2001 cestoval po školách v Německu a Rakousku, kde přednášel o hrůzách Třetí říše. Navštívil také Izrael, kde se setkal s přeživšími holocaustu.
Ve své knize Bormann popisoval, jak nesl břímě viny svých rodičů: „Musel jsem mlčet, sám sebe zamlčovat ze strachu, že budu odhalen jako dítě svého otce a zatížen všemi zločiny nacistického režimu. Nikdy už jsem neměl možnost mluvit s rodiči o minulosti. To mi umožňovalo udržet si odstup.(…) Otci jsem, byl a zůstanu povinován díky za svůj život. Od funkcionáře se mohu a smím bez odsudku distancovat.“
Obvinění z pohlavního zneužívání dětí
Ke konci svého života v roce 2011, byl Bormann obviněn bývalým žákem elitního řádového internátního gymnázia v Lieferingu, že jej na počátku 60. let týral a pohlavně zneužíval. Další bývalí žáci tvrdili, že proti nim i dalším bylo použito těžké fyzické násilí. Tehdy 30letý Bormann, který pracoval jako kněz a učitel, byl dle popisu bývalých žáků prchlivý a brutální. Používal vojenský drill a žáky údajně do krve bil.
Muž, který ve svých 63 letech Bormanna obvinil, prostřednictvím své právní zástupkyně sdělil, že mu zneužívání zničilo život. Obtížně se vyrovnával s tím, že mu nechtěla věřit ani jeho matka a babička. Po mnoha letech se odhodlal jít s pravdou ven, aby se dočkal omluvy.
Ve svých výpovědích uvedl, že byl jako dvanáctiletý hoch Bormannem během roku zneužit více než desetkrát. Kněz po něm vyžadoval orální i anální sex. Jelikož byl chlapec pokládán za obtížně vychovatelného, vyslechl si od Bormanna, že pokud půjde s pravdou ven, nikdo mu stejně neuvěří. A tak v sobě hrůzné zážitky dlouho dusil. Myslel si, že Bormann zemřel při svém misionářském působení v Kongu.
Obvinění přišlo v čase, kdy bylo Bormannovi už 80 let. Tvrdil, že si na dobu svého působení v rakouském klášteře nevzpomíná, což bylo vzhledem k jeho demenci, kterou trpěl, pochopitelné. Nenásledovalo žádné soudní řízení, nicméně nezávislá komise zřízená k vyšetřování zneužívání členy katolické církve v Rakousku, přiznala žalobci odškodnění. Dva roky po obvinění Bormann zemřel.
Zdroje:
