Článek
Od chvíle, kdy Leopold II. spatřil světlo světa, byla jeho budoucnost jasná. Měl se stát belgickým králem. Ještě než nastoupil na trůn, oženil se s rakouskou arcivévodkyní Marií Henriettou Habsbursko – Lotrinsou. Jejich manželství nebylo šťastné, přesto mu jeho žena porodila 4 děti. Jediný syn Leopold zemřel v 10 letech na následky nemoci poté, co spadl do rybníka. Dcera Luisa, vzpomínala na svého otce jako na velmi chladného muže: „Muž, kterého znovu vidím, když si vzpomenu na krále, je vždy ten, jehož mlčení děsilo mé dětství… Král se o mě a mé sestry téměř nestaral. Jeho pohlazení byla vzácná a krátká. Byly jsme před ním vždycky pod dojmem. Připadal nám mnohem víc jako král než jako otec.“ Z jeho dcer se nejvíce do dějin zapsala korunní princezna Štěpánka, která se provdala za Rudolfa syna Františka Josefa I., následníka trůnu. Ani její manželství nebylo idylické, Rudolf spolu se svou milenkou spáchal sebevraždu.
Zatímco rodinné vztahy byly na bodu mrazu, Belgie po jeho nástupu na trůn bohatla a vzkvétala. Ne nadarmo byl označován jako „král stavitel“. Proslul řadou urbanistických projektů. Díky němu vzniklo například proslulé nádraží v Antverpách zvané „železniční katedrála“. Mnohých staveb by nebylo, kdyby na ně nesehnal prostředky. Když nechal postavit velkolepý justiční palác v Bruselu, málokdo v Belgii tehdy tušil, že na jeho stavbu padla celá dělnická čtvrť domorodců Konga.
Po smrti svého otce Leopolda I. pokračoval v jeho koloniálních ambicích. Zaujaly jej zprávy britského cestovatele, který právě prozkoumal oblast centrální Afriky kolem řeky Kongo. Oním významným mužem byl Henry Morton Stanley. Právě díky němu zjistil, jak je tato oblast bohatá na nerostné suroviny, zejména na kaučuk, slonovinu, kávu a diamanty. Leopold II. zastřihal ušima a rozhodl se finančně podpořit jeho další expedici, na které přesvědčil náčelníky místních kmenů, aby svá území dala Leopoldovi k dispozici. Cestovateli se vedlo nadmíru dobře, uzavřel na 400 protektorátních smluv. Obalamutil negramotné náčelníky, kteří dali Leopoldovi v podstatě zdarma k užívání svá území. Vznikla tak privátní kolonie, která patřila pouze Leopoldovi II. To, co prakticky existovalo, potřeboval ještě oficiálně posvětit mezinárodním společenstvím. Roku 1885 byla po Berlínském kongresu stvrzena belgická nadvláda nad Kongem. A tak se z původně vypadajícího filantropa stal krutovládce a drancování Konga mohlo naplno začít.
Leopoldovi hrál do karet vynález pneumatiky. Na konci 19. století kvůli tomu vzrostla poptávka po kaučuku, čehož belgický král dokázal náležitě využít. Vedle slonoviny se zaměřil i na kaučuk, který získával prostřednictvím nucené práce domorodého obyvatelstva. Jeho administrativa se vyznačovala systematickou brutalitou. Vesničanům byly stanoveny kvóty, za jejichž nedodržení docházelo k amputacím rukou mužů, žen i dětí. Vojáci, kteří dohlíželi na práci dělníků, dostávali náboje na příděl. Nespolehlivé dělníky zabíjeli. Jako důkaz, že byla kulka správně využita, měla posloužit useknutá ruka. Ne vždy se ale vojáci trefili. Tak jako důkaz, že neplýtvají kulkami, sekali ruku i živým. Oproti tomu se už začal Leopold ohrazovat: „Sekání rukou – to je idiocie! Usekal bych jim všechno možné, ale ne ruce. To je jediná věc, kterou v Kongu potřebuji!“
domorodí obyvatelé Konga, 1890
V době, kdy začala Leopoldova krutovláda, žilo v této africké oblasti okolo 20 milionů lidí. Během jeho vlády zahynulo 10 – 15 milionů domorodců. Někteří byli zabiti, jiní zemřeli na následky různých nemocí, mnozí zemřeli v důsledku hladomoru. Jelikož muži museli pracovat pro Leopolda, nemohli obstarávat svá pole. To málo, co vyprodukovali, jim kradli vojáci.
Zvěrstva, jaká se v Kongu děla, se několik let dařilo před belgickou veřejností tutlat. Pravda vyšla najevo až v roce 1904 díky investigativní žurnalistice E. D. Morela. Pod tlakem veřejnosti se v roce 1908 belgický král vzdal svých privátních nároků na toto africké území a správu nad Kongem převzal belgický stát.
O rok později, v roce 1909 Leopold II. zemřel. Ještě 5 dní před svou smrtí se stihl oženit se svou dlouholetou milenkou, bývalou pařížskou pouliční prostitutkou Caroline Lacroix, se kterou měl 2 nemanželské syny. Bylo jí pouhých 16 let, když se seznámili. Mladá dívka dokázala využít svých předností a o 48 let staršího bohatého muže pobláznila. Doprovázela jej na cestách nebo při lázeňských pobytech po Evropě. Pořádný skandál vyvolala její účast na pohřbu královny Viktorie v roce 1901. Pravdu o jejich vztahu se veřejnost dozvěděla po smrti jeho ženy, která zemřela v roce 1902.
Caroline Lacroix
Caroline si díky svému movitému milenci žila jako v pohádce. Starý pán ji zahrnoval luxusem. Kromě šperků a drahých dárků jí věnoval také několik nemovitostí a přepsal na ni konžské dluhopisy a akcie. Caroline milovala nakupování, často jezdila do Paříže, aby navštívila svého výrobce šatů a klobouků. Po jedné své nákupní cestě se chlubila, že v jednom obchodě utratila tři miliony franků za šaty. Nákupní orgie měly jen malou vadu. Poslední rychlík z Paříže odjížděl na její vkus moc brzy, takže neměla dostatek času na nákupy. Když si na to Leopoldovi postěžovala, zařídil to. Nechal změnit jízdní řád tak, aby vlak odjížděl o hodinu později a jeho láska měla více času na utrácení. A to nebylo vše. Když mu porodila prvního syna, odměnil ji povýšením do šlechtického stavu. Říkalo se, že pouze ve společnosti Caroline a jejich synů Leopold „obnovil část své vitality a germánského humoru“.
Když se roku 1909 jeho život chýlil ke konci, rozhodl se, že si Caroline, natruc svým 3 dcerám, které se následně soudily o dědictví, vezme. Vztahy s dcerami nebyly ideální. Po smrti jejich matky na něj podala dcera Štěpánka žalobu, neboť jí přišlo podezřelé, že dědictví po královně obnášelo pouhých 50 000 franků. Přitom otec díky Kongu vydělal miliardy. Soud ale prohrála.
Svatba s Caroline nebyla podle belgických zákonů uznána za právoplatnou. Hrozilo, že by se na trůn mohl dostat Carolinin starší syn. I tak tato žena nepřišla zkrátka. Leopold jí i její syny stihl bohatě zabezpečit. Přepsal na ni ohromné množství svého movitého i nemovitého majetku a učinil z ní multimilionářku.
Po Leopoldově smrti nastal boj o majetek. Jeho 3 dcery se ještě čtyři roky po otcově smrti pokoušely získat zpět část Carolinina bohatství a tvrdily, že Caroline se svým milencem, bývalým pasákem, kterého si vzala, rychle vyplenila jednu z Leopoldových nemovitostí v Paříži a zmocnila se důležitých finančních dokumentů.
Ještě dlouho po Leopoldově smrti se Caroline objevovala v novinách. Pouhých 7 měsíců po králově smrti se znovu provdala za svou bývalou lásku. Života na vysoké noze si ale společně moc dlouho neužívali, manželství se zanedlouho rozpadlo. Caroline se již znovu nevdala, do konce života ale žila v luxusu. Podařilo se jí uhájit své jmění před belgickým parlamentem i Leopoldovými dcerami. Zemřela v roce 1948 ve věku 64 let.
Zdroje:
