Článek
Kdo by jej neznal. Jsou lidé, kteří mu pro jeho extrémní výroky neřeknou jinak než Pitomio. Ono označení má původ v době, kdy se Tomio Okamura v roce 2013 snažil získat dostatek podpisů, aby mohl kandidovat na hlavu státu. Na jeho provokativní předvolební kampaň, ve které hlásal například výroky typu, že by Romy vystěhoval do Indie, zareagoval týdeník Reflex, který vydal číslo s ironickou obálkou s posměšným titulkem Pitomio doprovázející tvář Okamury vyobrazeného jako šaška. Obálka lákala podtitulem: „A teď vám povím nejlepší vtip: Budu prezidentem.“ Okamurova reakce na sebe nenechala dlouho čekat a následoval soudní maraton. Okamura požadoval omluvu, Reflex měl potřebu hájit svobodu slova. V roce 2023 rozhodl Nejvyšší soud tak, že se Reflex nemusí omlouvat za označení Pitomio, protože se jednalo o slovní karikaturu a předseda hnutí SPD by měl projevit vyšší stupeň tolerance.
Označení Pitomio zlidovělo, pro Tomia Okamuru to představovalo zviditelnění, o kterém se mu možná ani nesnilo. I negativní reklama je stále reklama, stejně jako v případě jeho letošního trestního stíhání kvůli kampani, jejíž součástí je i plakát s naštvaně vypadajícím černochem s nožem v ruce a nápisem, že zdravotnictví nevyřeší „chirurgové z dovozu“.
Tomio Okamura dlouhodobě brnká na strunu s nádechem xenofobie a nacionalismu. Má dar vycítit, co společnost pálí, čeho se obává a následně na to namířit světla reflektorů. Je výřečný, mezi politiky neoblíbený kvůli svým obstrukcím ve Sněmovně. Ať jej máte rádi nebo ne, nemůže se mu upřít, že se dlouhodobě drží svého nastaveného kurzu, ze své škatulky zásadně nevybočuje.
Je celkem paradoxní, že člověk, kterému vadilo, že byl v dospívání dáván do určité škatulky proto, jak vypadá, že je jiný, si nyní ve své škatulce tak hoví. Rozdíl je v tom, že zatímco před lety byl odsuzován kvůli vzhledu, nyní je konečně vnímán kvůli svým postojům, kvůli tomu, jak se vyjadřuje.
Okamuru dlouhé roky trápilo, že je ve své rodné zemi cizincem. Jeho maminka pocházela z Československa. Láska na dálku s japonským studentem, se jí tak trochu vymkla z rukou. Nějaký čas si psali a poté, co zavítal do naší země, zaúřadovala chemie. Vzali se a ona se za ním přestěhovala do Japonska. Tehdy ještě naivní blondýnka netušila, co jí v neznámé zemi čeká. Šla za hlasem svého srdce. Svému muži porodila 3 syny a stala se z ní žena v domácnosti. Konzervativní manžel byl stále v práci, ona byla na vše sama. V té době byli cizinci v Japonsku raritou. Dívali se na ni, jako by byla zvířátko v ZOO.
I malý Tomio pocítil určitou xenofobii. To, že je jiný, si uvědomil ještě jako předškolák, kdy mu prodavačka u pokladny dala jasně pocítit, že do Japonska nepatří. Divila se, jak je možné, že mluví tak dobře japonsky, když není Japonec. Tehdy se podivil, jak to, že není Japonec, když se tam narodil? Zažil i posměch ostatních dětí, které si na něj ukazovali prstem a přes ulici hromadně nahlas volali, že je cizinec. Styděl se za to, kým je. Na Japonce byl moc bílý, veliký i barva vlasů prozrazovala jeho rozdílnost.
Okamurova maminka, která se uzavírala stále více do sebe, si v cizí zemi neměla s kým popovídat. Bránila jí v tom i jazyková bariéra, neuměla japonsky. Nakonec ji dohnala osamělost a rozhodla se vzít syny a vrátit se zpět domů. Aby se psychicky zotavila, nastoupila léčbu. Problém byl ale v tom, kdo se postará o její děti. Nejstaršího syna se ujali prarodiče. Ti žili v malém bytě, a tak se Tomio s mladším bratrem ocitl dočasně v dětském domově, kde se musel potýkat s šikanou.
Maminka se už do Japonska natrvalo nevrátila. Tatínek je jezdil navštěvovat do Prahy, prázdniny trávil Okamura s bratry v Japonsku. Na pár let se tam i v době dospívání odstěhoval. Díky příbuzenským vztahům se dostal k práci. Nicméně to nebylo žádné teplé místečko někde v kanceláři, dělal popeláře. Jeho strýc měl popelářskou firmu a mladý koktající Tomio se mu hodil. Byla to práce, kde nemusel mluvit, což mu vyhovovalo. Po třech letech se rozhodl pro změnu, živil se následně jako prodavač v občerstvení. V kině, kde prodával popcorn, zapracoval na svém řečovém projevu a seznámil se i se svou budoucí ženou, která do kina začala chodit nejen kvůli filmům.
Okamura pochopil, že ho lepší budoucnost v Japonsku nečeká. Rozhodl se vrátit zpět do Prahy. Jeho žena se jej rozhodla následovat, ačkoliv doposud nevytáhla paty z Japonska. Byla rozhodnutá jej následovat kamkoliv. Jejich začátky nebyly jednoduché. Okamura si vydělával výukou japonštiny, později se dostal i k práci v cestovce. Dostal příležitost vzít práci za japonsky mluvícího průvodce. V době, kdy si vydělával 5 tisíc měsíčně, mu zavolali s nabídkou, zda by neprovedl Japonce Prahou za 500 korun na hodinu. Narychlo si tedy koupil průvodce Prahou a šel to zkusit. Jeho improvizace zafungovala, dostal tehdy veliké spropitné. Rázem si uvědomil, kde je jeho místo. Poprvé se mu vyplatilo být jiný. Využil toho, že zde málokdo mluvil japonsky, postavil svůj život na znalosti obou kultur.
Ačkoliv se jeho manželství rozpadlo, otevřeli si obchod s japonským jídlem. Se vzrůstajícím sebevědomím si začal klást vyšší cíle. Vrhl se na politiku, zvládl se vypracovat dosti vysoko. Dokázal se zviditelnit, a to ne pro svůj asijský vzhled, ale pro své kontroverzní výroky. Přál si, aby jej lidé hodnotili ne podle jeho obálky, ale podle toho, co je uvnitř. Našel své místo na světě, konečně zažívá pocit úspěchu. A tak nějak mu ani nevadí, že jeho úspěch je postaven na tom, co jej samotného roky svazovalo.
Zdroj:
