Článek
Vláda v minulých dnech schválila navýšení příspěvku na péči. Navýšení ovšem nebude rovnoměrné. Nejvíce dostanou osoby ve čtvrtém stupni závislosti, tedy lidé s úplnou závislostí, kteří nevyužívají pobytové služby. Výše příspěvku se jim zvýší o 7800 na 27000. Naopak lidé v prvním stupni závislosti nedostanou přidáno nic. Dospělí pobírají 880 měsíčně, děti 3300. Otevírají se tak nůžky mezi jednotlivými stupni závislosti. Po navýšení je např. u dospělých žadatelů rozdíl mezi 2. a 3. stupněm 9900, a mezi 3. a 4. stupněm v domácí péči 10 900. Přitom tento finanční rozdíl mnohdy neodpovídá rozdílu rozsahu péče mezi stupni. Dochází tak k dalšímu prohlubování rozdílu mezi stupni. Přitom ještě loni mělo MPSV na stole návrh, dle kterého se PnP v 1. stupni u dospělých žadatelů měl navýšit z 880 na 2000 měsíčně. Poslední valorizace všech stupňů PnP o 10 % byla v roce 2016. V roce 2018 byla upravena výše příspěvku na péči ve 3. a 4. stupni.
Vysoké navýšení PnP ve 4. stupni těm, kteří jsou v domácí péči je samozřejmě krok správným směrem. Lidé pečující o tyto osoby jsou v zápřahu 24/7. Mají to velmi náročné a navýšení si zaslouží. V současnosti je příspěvek ve výši 19200. Přitom minimální mzda pro letošní rok je 18900. Můžeme na to koukat tak, že si vláda konečně uvědomila, jak je tato skupina pečujících osob nedoceněna, nebo se také na to můžeme podívat z ekonomického pohledu. Péče v domácím prostředí je totiž pro stát nejlevnější. Pokud je postižení osoba v zařízení, kde je o ni postaráno, tak náklady jsou daleko vyšší, než výše PnP které dostávají pečující. Musí se platit mzdy lidí, kteří v zařízení pracují. Nehradí se jen strava a ubytování.
Považuji za nešťastné, že se PnP nezvýší rovnoměrně. Aby jedni dostali přidáno více, druhým se nepřidá nic. Lidé, kteří pečují o hendikepované s přiznaným nižším stupněm závislosti, se oprávněně mohou cítit tak, že se na ně vláda vykašlala. Dle reakcí na sociálních sítí, pečující toto navýšení v nižších stupních vnímají s ohledem na růst cen jako propadák. Často se prý stává, že stav neodpovídá stupni závislosti. Lidé samozřejmě mohou zkusit přezkoumání stupně závislosti, ale často tak nečiní, protože se bojí, že jim příspěvek ve výsledku ještě sníží.
Ono martýrium kolem přiznávání a schvalování PnP bývá zdlouhavé a stresující. V jedné diskuzi jsem dokonce četla zkušenost jedné paní, která žádala o PnP pro svého tatínka, nicméně než se dočkala nějakého finálního rozhodnutí, tatínek mezitím zemřel.
V praxi proces přiznávání a schvalování PNP probíhá tak, že osobu, která podala žádost o příspěvek na péči, navštíví sociální pracovník. Pro někoho to, že k němu domů přijde sociální pracovník, může být stresujícím faktorem. Jde o určité narušení soukromí. Tento pracovník pak na základě dotazníku vyhodnocuje stupeň závislosti. Pokud rodič žádá o PnP pro své dítě, musí tak před svým dítětem s pracovníkem hovořit o tom, co vše dítě nezvládá, což je nepříjemné. Troufám si říct, že to pro to dítě může být i ponižující. Často je to o subjektivním pohledu dotyčného pracovníka, co uzná jako zvládnuté či nezvládnuté. Následně si posudkový lékař vyžádá lékařské zprávy a na základě těchto zpráv a vyjádření sociálního pracovníka se stanovuje stupeň závislosti. I zde je to hodně o lidech, o tom, co do vyjádření napíše lékař. Posledním krokem je vydání rozhodnutí o přiznaném stupni závislosti a o době, po kterou je tento stupeň přiznán. Po uplynutí této doby dochází opět k přezkoumávání zdravotního stavu žadatele. A člověk opět musí dokazovat, že není zdravý.
V dobách, kdy se ono navýšení PNP řešilo, napsala jedna maminka pečující o postižené dítě otevřený dopis panu Jurečkovi. Mimo jiné v dopisu píše: „Já pečující osoba vnímám celý proces kolem neustálého dokazování, že dítě se neuzdravilo a je na tom stejně ba hůře za velmi ponižující a stresující a špatně uchopený proces. Ve výsledku se rozhodne, dle subjektivního vnímání posuzovatele (komise) a trestána je právě osoba, která je odkázána na osobu blízkou a trestání jsou taktéž pečující. Ano, vnímám, že jak pečující jsme nežádoucí a jsme trestáni za to, že 24/7 se staráme o toho koho milujeme.“ V dopise řeší to, jak je celý proces schvalování a posuzování zdlouhavý a stresující. Také to, jak se mnozí pečující bojí odvolávat proti rozhodnutím o PNP. Mají strach, že jim úřady příspěvek sníží nebo odeberou. Paní dále píše, že díky tomu, jak je vše nastaveno, nevnímá nějakou pomoc. Vnímá jen lhůty a dokazování a psaní odvolání a námitek. Vyjadřuje zklamání nad tím, že je neustále zapomínáno na pečující osoby.
Závěrem bych použila slova této pečující maminky: „Kde je prosím lidský přístup k těm, kteří to potřebují dvojnásob?“ Každý má své limity, co je schopen zvládat. To, že se na tyto lidi zapomíná, je ostuda. Pro některé to může být až likvidační. Zažívají ohromné vypětí a za svou práci nejsou důstojně ohodnoceni.
Zdroje:
