Článek
Profesi prodavačky zpopularizoval socialistický seriál Žena za pultem, který se od roku 1977 stále reprízuje. Prostředí samoobsluhy, ve kterém vedle hlavní hrdinky prodavačky Anny Holubové zažívají svá soukromá dramata i další zaměstnanci, vyvolává nostalgii a také trochu pousmání. Pamětníci většinou lamentují nad tím, že seriál představoval tehdejší socialistický obchod v naprosto bezchybném světle. Pohled na regály se všemi možnými dobrotami často některé diváky dokonce popudil. Mnozí si ještě dnes vybaví fronty před obchody s masem nebo ovocem. Jak se tedy stalo, že v seriálu byly vždy plné regály? Tvůrci seriálu prý do seriálové prodejny nechávali svážet pochutiny z různých míst Prahy, aby se vytvořil dojem přeplněného obchodu.
Pro nakupování v 70. a 80. letech bylo typické, že zboží bývalo nedostatkové. Plánovači totiž často neodhadli potřeby obyvatel, takže se většina zboží musela shánět přes známé prodavačky. Například na konci 80. let byla „toaleťáková krize“. Díky selhání centrálního plánování a požáru Harmaneckých papíren došel v roce 1988 toaletní papír prakticky v celém Československu. A nebylo to poprvé, kdy lidé řešili, čím si na toaletě otřou pozadí. Nezbývalo než si z toho dělat srandu. Například v roce 1967 se ve studentském průvodu mihl transparent s nápisem: „Chceš-li býti správným Čechem, vytírej si pr..l mechem!“
A nešlo jen o toaletní papír. Fronty se stály také na prací prášek i mýdlo. „Vzpomínám si, jak se na pultech objevil prací prášek Juwel a jako všechno, co se odlišovalo od standardu, se ani krabice s Juwelem v obchodě dlouho neohřály, šly na dračku. V okamžiku se udělala dlouhá fronta až na chodník a ani jsme se nemuseli ptát, co si zákazník přeje. Za chvíli bylo po frontě i po Juwelu. Podobně to bylo s Moherem a dalšími produkty tehdejší doby. Postupně jsem začala chápat význam pojmu podpultové zboží,“ vzpomínala jedna pamětnice, která se v 80. letech vyučila prodavačkou. „Prodavačky v obchodech většinou nosily stejnokroje v podobě silonových plášťů. My učenky v drogerii jsme vyfasovaly bílé pracovní pláště z pevné látky, bylo v tom vedro a byla na nich vidět každá šmouha. V kapse jsme musely nosit nůžky a propisku. Mám je dodnes, snad z nostalgie. Dalším nutným doplňkem byly pracovní boty, které vůbec nebyly hezké ani vkusné, a navíc se v nich hrozně potily nohy. Ale byly předepsané. A předpis je předpis…“ dodala pro nasregion.cz.
Ti, co si pamatují nakupování za minulého režimu, se možná na seriál dívají s nostalgií a vzpomínají na dobu, kdy prodavačky nosily unifikovaní bílé zástěry a do drátěných košíků lidé vkládali mléko v pytlíku, které občas prasklo ještě dříve, než člověk došel k pokladně. Oblíbená bývala také zrnková káva značky Standard v bílých sáčcích, kterou si lidé po zaplacení umleli v mlýnku za kasami. Samoobsluha tak rázem byla provoněná vůni čerstvě namleté kávy.
košík ze samoobsluhy
Dnes už supermarkety a hypermarkety s potravinami bereme jako samozřejmost. Nicméně když se v polovině 50. let v Husitské ulici na Žižkově otevřela první samoobsluha v tehdejším Československu, byla to událost. Pro lidi, kteří byli zvyklí na pultový prodej bylo zážitkem, že si sami mohou vložit zboží do košíku a pak na jedné ze dvou pokladen zaplatit či využít okénko na vratné láhve od piva. S výstavbou panelových domů se samoobsluhy rozrostly jak houby po dešti a nesměly chybět na žádném sídlišti.
Bývalo běžné, že lidé během nakupování prohodili pár slov o dění na sídlišti, takže samoobsluhy bývaly nejen místem nakupování, ale také místem setkávání a klábosení. A tak seriálové scény seriálu Žena za pultem, kdy hlavní hrdinka Anna Holubová za pultem lahůdek tu a tam s někým pohovoří a nasměřuje k nákupu konkrétního zboží, v mnohých vyvolávají vzpomínky na dobu, kdy prodavačky mívaly k zákazníkům profesionální přístup.
Právě tento přístup slavil úspěch na Kubě, kam po odvysílání seriálu byla hlavní protagonistka Jiřina Švorcová pozvána. „Byla jsem středem pozornosti celé země. Když jsem v Havaně vystupovala z letadla, už na mě čekal filmový štáb, který mě pak neopustil ani na vteřinu, od chvíle, kdy jsem vstala z postele, až po okamžik, kdy jsem za sebou v noci zavřela dveře hotelového pokoje. Každý den jsem dělala besedy. Každý den informovali veřejnost v novinách, v televizi i v rádiu, s kým jsem se setkala,“ vzpomínala Švorcová v knize Jiřina Švorcová osobně. „Tenkrát tam otevřeli volný obchod bez lístků, a dokonce jsem v něm chvíli prodávala za pultem. Lidé mě okamžitě poznali a utvořila se tam velká fronta. Zkrátka za ten týden, který jsem na Kubě prožila, mě znalo každé malé dítě.“
Kamkoliv herečka dorazila, bylo oznámeno, že dorazila Prodavačka, jak se Žena za pultem na Kubě jmenovala, a hned následovaly velké ovace. „Prodavačky tam dokonce dostávaly za úkol se na seriál dívat, aby viděly, jak se má chovat žena za pultem.“
Seriál se s úspěchem vysílala také v Maďarsku, Jugoslávii, NDR a v Bulharsku. Do všech států, kde se seriál vysílal, byla Švorcová pozvána a všechny je i navštívila. Zajímavé je, že seriál nevysílali v Sovětském svazu. Mohl za tím stát fakt, že Rusové měli v obchodech méně zboží, než u nás? „V Moskvě měli obchody i v divadle, takže jste šli do divadla, a tam jste si mohli nakoupit polotovary na zítřek. Počítali s tím, že půjdou ženské do divadla rovnou z práce, proto tam byly velké pauzy, aby se diváci mohli najíst a nakoupit si i domů. Také v závodech měli své prodejny s potravinami a polotovary, takže se tam prodávalo, což jsem mnohokrát viděla na vlastní oči. A že v těch obchodech toho nebylo tolik jako u nás, to je samozřejmě pravda,“ popsala Švorcová.
O rozdílné životní úrovni Rusů a Čechoslováků v 70. letech se zmiňoval také režisér Otakar Vávra ve svých pamětech. Když natáčel druhou část válečné trilogie s názvem Sokolovo, pozvali sovětský štáb k filmování v Praze. „Po natáčení jsme je provezli po Čechách a oni se domnívali, že každá vesnice je nějaké město. Když se loučili, plakali a říkali, že to u nás ani neměli vidět. Byli jsme pro ně Amerika a jim se zhroutily všechny představy z propagandy, která tvrdila, že si musí utáhnout opasky, aby Čechoslováci neměli hlad.“
Mnohými zatracovaný seriál Žena za pultem si získal velkou popularitu. Hlavní protagonistka Jiřina Švorcová, známá jako zarytá komunistka, členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců si za roli Anny Holubové odnesla v roce 1977 dobové ceny Zlatý krokodýl, Zlatý květ a titul nejpopulárnější herečky roku v Československu i v socialistických zemích. Seriál hodnotila po letech slovy: „všichni máme rádi pohádky, příběhy s dobrým koncem.“ Dnes, kdy přecházíme na automatizaci prostřednictvím samoobslužných pokladen, by se podobný seriál vytvářel hůře.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
