Článek
Jednoho krásného sobotního rána, kdy slunce svítilo tak, že i sousedovic solární panely radostně praskaly přepětím, jsem se rozhodla, že upeču bábovku. Proč? Protože jsem dospělá žena, mám troubu a instagramový účet, kam ji můžu slavnostně vystavit. Navíc jsem si koupila novou formu ve slevě, což, jak známo, zvyšuje šanci na gastronomický úspěch o celých 3,6 %.
Recept jsem si vybrala jednoduchý. Takový ten, co má nadpis „BÁBOVKA JAKO OD BABIČKY“ a první odstavec začíná slovy: „Nejdřív si připravíme kvásek…“ což jsem ignorovala, protože kvásek do bábovky? Děkuji, ne. Pak jsem zjistila, že čtu recept na mazance. Přeskočila jsem na jiný web, kde slibovali, že „i idiot ji zvládne“, což mi přišlo jako výzva. Byla jsem odhodlaná tento slogan potvrdit nebo vyvrátit.
Fáze 1: Suroviny a fyzika v kuchyni
Měla jsem všechno: vejce, cukr, mouku, olej, kakao, mléko, prášek do pečiva a špetku soli. Tedy skoro všechno. Máslo chybělo. Ale říkala jsem si, že olej je vlastně takové tekuté máslo, ne? Pro jistotu jsem tam lupla i trochu kokosového tuku, protože jsem moderní žena a trocha kokosové chuti ještě nic nezkazila.
Při rozklepávání vajec jsem jedno nějak zapomněla přidržet a ejhle – poznala jsem, jak vypadá vejce v pohybu. Elegantním obloukem přistálo na podlaze a zanechalo za sebou stopu, která se tvářila jako něco mezi abstraktní malbou a voláním o pomoc. Pes mi u toho asistoval, stál u nohy, díval se na mě jako na zrádkyni a dělal obličej, který skoro říkal „Tak tohle už nezachráním ani já“.
Fáze 2: Šleháme, mixujeme, ničíme
Vzala jsem ruční mixér, co pamatuje Václava Havla, a pustila ho do vajec a cukru. Hned první rychlost vydávala zvuk jako helikoptéra. Druhá rychlost připomínala spíš třetí světovou. Na čtvrtou jsem to už raději ani nezkoušela. Po dvou minutách šlehání začal mixér lehce kouřit. Ne z radosti. A dostal docela teplůtku…
Chtěla jsem být kreativní, a tak jsem do těsta přidala trochu citronové kůry a vanilkového extraktu, což zní krásně až do chvíle, kdy si uvědomíte, že citronovou kůru jste si omylem nastrouhali i s kouskem prstu.
Fáze 3: Forma versus já
Nová silikonová forma vypadala vážně krásně. Vykydla jsem do ní ladným pohybem těsto jako pravá cukrářka. Na dno jsem dala světlé, nahoru tmavé, trochu lžící sem, trochu tam, aby vzniklo mramorování. V realitě to připomínalo vír v pračce. Vložila jsem formu na plech a celý výtvor s pompou šoupla do trouby. Pak jsem si šla s kávou sednout a s noblesou pozorovala, jak moje budoucí bábovka roste. A rostla! Asi jako moje frustrace, když po 20 minutách praskla a začala vytékat.
Zjistila jsem, že silikonová forma není úplně samonosná. A také, že trouba má sklony ke vzpouře, když jí něco teče po stěnách. Tedy myslím. Dávala to najevo takovou nelibou vůní.
Fáze 4: Panika a cukrářská deprese
Když jsem bábovku konečně vytáhla, voněla nádherně. Vypadala… no, řekněme, že kdyby byla člověkem, tak jí lékař doporučí pár platik. Rozhodla jsem se ji (opět) s noblesou vyklopit na mřížku. A právě tehdy se všechno rozpadlo – doslova. Forma se uvolnila, bábovka zůstala zčásti uvnitř, zčásti na lince a zčásti… no, pes si přišel na své.
Zírala jsem na tu zkázu, s těstem ve vlasech, hrdostí na nule a mastnou, zaprasenou linkou. Můj instagramový sen se proměnil v moučníkový thriller.
Fáze 5: Smíření a snídaně
Seškrábla jsem zbytky bábovky do misky, posypala moučkovým cukrem (protože cukr všechno napraví) a posadila se ke stolu. Chuťově to nebylo špatné. Vlastně to bylo výborné. Jen to nešlo krájet, ani fotit, ani servírovat bez psychické újmy.
Ale víte co? Bábovka možná nebyla fotogenická, ale byla moje. Vybojovaná. Pečená s láskou, potem a trochou krve z nastrouhaného prstu.
A příště? Příště si koupím tu hotovou z obchodu a přeliju ji čokoládou. Na Instagram to stačí. A v kuchyni to taky bude vypadat jako u instagramových bydlenek.
