Článek
Nevím, jestli už jste si všimli, ale na Instagramu se dneska bez fotky u moře, hory nebo alespoň před omšelou kamennou zdí prostě nepočítáte. A já jsem si řekla, že letos to prolomím. Žádné rozmazané selfíčko v pyžamu z Tesca, žádná fotka poloprázdného talíře „před tím, než jsem si vzpomněla fotit“. Ne. Letos to bude estetika, elegance, minimalismus – prostě já a příroda, jako bych byla bohyně z reklamy na minerálku.
Byli jsme v Chorvatsku. Moře tyrkysové, skály bílé, já lehce opálená (přesněji řečeno rudá jako humr, ale pod světlem západu slunce to vypadalo skoro poeticky). Našla jsem si útes, který přímo volal: „Tady se staneš legendou!“ A protože manžel měl plné ruce práce s tím, aby náš syn nekrmil racky brambůrkami, rozhodla jsem se, že fotku udělám sama.
Moje představa byla jasná: já stojím na skále, vítr mi lehce čechrá vlasy, za mnou oceán a nad hlavou oranžovo-růžové nebe. Taková fotka, kde by člověk čekal motivační citát typu „Najdi se v tichu“. No, realita byla trochu jiná.
První problém – stativ. Tedy spíš jeho absence. Naštěstí jsem měla vodotěsnou lahev na pití a tři kameny, takže jsem telefon opřela o tohle improvizované monstrum. Vypadalo to stabilně. Do chvíle, než kolem prošla skupinka německých turistů a jedna paní se mě zeptala, jestli nepotřebuju pomoct. Odmítla jsem, protože jsem přece nezávislá moderní žena, která zvládne fotit sama.
Takže jsem zapnula samospoušť, odpočítávání 10… 9… 8… a vyrazila ladným krokem na kraj útesu. Ladný krok ovšem přerušil fakt, že jsem zakopla o svůj vlastní batoh. Odneslo to koleno (lehce sedřené) a hlavně lahev s telefonem, která se převrhla a udělala první sérii fotek – mých kotníků, batohu a půlky psa, který zrovna procházel kolem.
Nevzdala jsem to. Nastavila jsem to znovu, posunula batoh dál, a tentokrát doběhla až na místo. Vlasy mi vlály… no dobře, spíš mi vlály brýle, které mi vítr tahal z nosu dolů. V tu chvíli jsem uslyšela za sebou hlas mojí dcery: „Mamííí, koukej, tam plave něco obrovskýho!“ Instinktivně jsem se otočila – a mám tak na památku tři dokonale ostré fotky mého zátylku.
Po asi patnáctém pokusu už bylo slunce skoro pryč, já zpocená, vítr mi udělal na hlavě cosi mezi dredy a chobotnicí a telefon byl skoro vybitý. Když jsem si fotky prohlédla, zjistila jsem, že ani jedna nevypadá tak, jak jsem si představovala. Na jedné vypadám, že padám z útesu, na další vypadám, že se rozčiluju (což jsem dělala), a na poslední se mi v pozadí objevil cizí muž v plavkách s palmami, který evidentně také hledal svůj úhel pro Instagram.
Nakonec jsem na síť dala fotku… západu slunce. Bez sebe. Bez útesu. Bez božského momentu. Ale s popiskem: „Občas je lepší být za foťákem.“ A víte co? Měla víc lajků než všechny moje předchozí fotky dohromady.
