Článek
Na pláži se dá udělat ostuda různými způsoby. Můžete si spálit záda do odstínu „rajče na steroidech“, sednout si na misku s nektarinkama nebo třeba ukázat celé kolonii německých turistů, že neumíte plavat. Nebo ani chodit…
Bylo horko, moře jiskřilo a já se rozhodla, že si trochu zaplavu. A protože pláž byla plná, říkala jsem si, že se zvednu z ručníku elegantně, s noblesou, takovým tím „ano, vím, že v plavkách vypadám fantasticky“ výrazem. Tedy minimálně jsem si to myslela.
První problém nastal, když jsem si všimla, že kousek od nás sedí skupinka Čechů. A ne ledajakých Čechů – typ „víme o všech všechno a máme u toho pivo“. Víte, jak poznáte, že vás sledují? Podle toho, že přestanou mluvit o počasí (přesněji tedy nadávat na vedro) a začnou mluvit o „té paní v modrých plavkách“ (hádejte, kdo to byl).
Vyrazila jsem do vody. Vstupovala jsem pomalu, jako herečka z romantického filmu – tedy dokud jsem nešlápla na cosi slizkého. Automaticky jsem vydala zvuk, který bych popsala jako kombinaci štěkotu malého psa a úderu paličkou na gong. V tu chvíli se všichni na pláži otočili, jako by dostali povel.
Jenže to nebylo všechno. V panice jsem udělala krok stranou, zakopla o kámen pod vodou a najednou jsem byla na břiše, vkleče, na čtyřech (??) půlka těla nad hladinou, půlka pod, připomínajíc zvláštní druh tuleně, který se snaží dostat na břeh. Při vstávání se mi povedlo nějak zatáhnout za tkaničku od horního dílu plavek (neptejte se) a výsledkem bylo, že horní díl mých bikin spokojeně plul po hladině moře.
Ano. Když jsem se zvedla, na tváři mi hrál úsměv „vůbec se nic nestalo“, ale horní část mého já byla veřejně dostupná pro všechny přítomné, včetně dětí, jejich rodičů a – jak jinak – té skupinky Čechů, která měla zrovna první řadu.
Moje jediná naděje byla, že si toho nikdo nevšiml. Ta se rychle rozplynula, když jsem uslyšela větu „Hele, mamíííí, ta paní má prsa venku!“ od malého kluka v nafukovacích rukávcích. Následoval smích. Hodně smíchu. Asi se nesmáli mně, spíš té dětské bezprostřednosti, ale stejně…
Zbytek dne jsem strávila na ručníku, zarytě koukajíc do knihy, kterou jsem si přivezla z domova a kterou jsem stejně už dva roky nedočetla (ale tuším, že vrahem je zahradník). Jen občas jsem koutkem oka zahlédla, jak někdo ze skupinky pivních Čechů ukazuje směrem ke mně a šeptá něco svému sousedovi.
Večer jsem vypila skoro celou lahev vína, ale asi bylo nějaké rozbité. Pořád jsem ty překvapené výrazy na pláži nemohla zapomenout.
Příští rok pojedeme raději k úplně jinému moři.
