Článek
Ráno jsem vstala s pocitem, že bych mohla dneska být dospělý, kompetentní člověk. Ten pocit mi vydržel zhruba do chvíle, než jsem si do hrnku místo káfe nalila sojovou omáčku. Ne, taky tomu nerozumím. Moje drinkové přešlapy by ostatně vydaly na román…
Ale dobrý. Chtěla jsem si po letech udělat výlet vlakem, trochu zpomalit, být ekologická a hlavně… nemuset řídit. Už dlouho jsem totiž nebyla v dopravním prostředku, kde můžu jen sedět, čumět z okna a nebýt zodpovědná za směr jízdy a přežití všech zúčastněných.
Na nádraží jsem dorazila s dvacetiminutovým předstihem, protože jsem člověk, co se bojí, že zmešká i trolejbus, když stojí tři metry od něj. Sichr je sichr! Cítila jsem se jako dobrodruh. Naposledy jsem jela vlakem, když mi bylo… no, o dost let a šedivých vlasů míň. Jízdenku jsem si koupila online (to jsou mi novinky!), ale samozřejmě jsem zapomněla heslo do aplikace, která mě neustále odhlašovala. Naštěstí lístek našla v mailu. Taky jsem si ho asi osmkrát screenovala, pro jistotu.
Na peróně už postávala klasická nádražní směsice: skupina středoškoláků, co si navzájem vyprávěli historky s pointou „a pak mě málem vyhodili z fitka“; postarší pán s batohem větším než 10leté dítě a výrazem, že zažil všechny režimy včetně budoucího; a žena s kočárkem, která zároveň držela mobil, svačinu, pleny a očividně i nervy na uzdě.
Vlak měl zpoždění. Ne velké, ale takové to otravné. Nejotravnější. Třináct minut. Ani dost na to jít si koupit v klidu kávu, ani málo na to, aby člověk nezačal pochybovat, jestli se vlak vůbec někdy objeví. Nikdo nic nehlásil, všichni jen koukali směrem, odkud by vlak měl přijet, jako bychom ho mohli přivolat silou vůle.
Když konečně přijel, vypadal moderně. Skoro až moc moderně. Trochu jsem se bála, že místo sedadel najdu interaktivní zóny nebo že si budu muset stáhnout další aplikaci, abych si mohla sednout. Naštěstí to bylo docela normální. Jen místo klasických kupé tam byl obří otevřený prostor, takže jsem si připadala spíš jako v open-space kanceláři než na výletě. Ale nevadí.
Sedla jsem si a nenápadně bloudila očima kolem sebe. Naproti mně seděl muž, který celou cestu intenzivně jedl něco, co vypadalo jako kuskus s česnekem a mimozenskou hmotou. Vedle něj dívka s notebookem, která evidentně programovala něco zásadního pro záchranu světa, ale u toho žvýkala tak hlasitě, že jsem se po chvíli začala ptát, jestli to není tajný morseovkový kód.
Za mnou seděly dvě kamarádky ve věku „všechno víme, ale nic nám do života ještě nepřišlo“, a řešily vztahy. Tedy jeho. Ten neodepsal. Ten si změnil profilovku. Ten napsal „ok“ bez smajlíka. Ten sice píše včas, píše zábavně, mile a ale ty vlasy…
A pak tam byl jeden muž. Vzadu. Původně jsem si myslela, že spí. Měl na očích masku na spaní, ale zhruba po půl hodině se z ničeho nic narovnal a začal si čistit zuby. Elektrickým kartáčkem. Uprostřed vagonu. Bez vody. Jen tak. Nikdo nic neřekl. Ani já. Jen jsem sledovala, jak si pak utřel ústa do rukávu a pokračoval v sezení. Byl to zřejmě zenový mnich, nebo úplný blázen.
V určitém bodě se vlak znovu zastavil. Tentokrát ne na stanici. Všichni ztichli. Ozvalo se:
„Vážení cestující, omlouváme se za zdržení, čekáme na pokyn k pokračování jízdy. Děkujeme za pochopení.“
A to bylo vše. Bez vysvětlení. Jako kdyby nám někdo v zákulisí vypnul PlayStation.
Paní naproti si v klidu natáhla kompresní ponožky, někdo začal listovat papírovým deníkem (ano, papírovým!), a já jen zírala na svůj odraz ve skle. Vypadala jsem jako člověk, který chtěl původně být elegantní a svěží, ale místo toho byl prostě jen… unavený.
Když jsme se konečně znovu rozjeli, měla jsem za sebou dvě hodiny poslechu cizích vztahových krizí, pozorování osobní hygieny neznámého muže a čichání česnekového kuskusu.
Ale bylo to fajn.
Ne snad proto, že bych si odpočinula. Ale protože jsem si uvědomila, že svět je pořád plný zábavných podivínů. A že k nim dost možná patřím taky.
Až na ten elektrickej kartáček. Tam ještě nejsem.
Zatím.
P.S.: Změnilo se taky to, že průvodčí už nemá ty štípačky. A to je tedy velká škoda. Čím jiným, než procvaknutým uchem se dá dětem vyhrožovat, když se pokoušejí dělat z vlaku pojízdné předpeklí?!
