Článek
Byl to obyčejný úterní podvečer, kdy se mi podařilo prohrát na poli, které bych si jinak troufla považovat za bezpečné – v supermarketu. Měla jsem úplně jednoduchý plán: rychle nakoupit, vyhnout se setkání se známými (nebo ještě hůř – s lidmi z práce), a hlavně nevzít si vozík a ideálně ani košík, protože když si je nevezmete, nemůžete koupit víc než unesete vy a vaše peněženka, že jo.
Plán dobrý, výsledky, mno…
K regálu s jogurty jsem dorazila ještě v dobré náladě. Jenže někdo, kdo patrně neměl úctu k lidem mého ražení, přerovnával regál tak, že kelímky s mou oblíbenou příchutí byly úplně vzadu. A protože já odmítám jíst ten jahodový s chia semínky, rozhodla jsem se pro hrdinskou misi na ulovení pár kousků meruňkového.
Opřela jsem se o polici a natáhla ruku hluboko dovnitř. V ten okamžik se však mezi mnou a regálem vytvořil jakýsi nepřátelský vztah. Nebo vlastně moc přátelský – rukáv mé mikiny se zachytil o nějaký drát, já se předklonila ještě víc… a samozřejmě se celé patro nějak pohnulo.
V tu chvíli jsem slyšela to osudové „ššššup“ a dvacet jogurtů se rozhodlo ukončit svůj probiotický život na podlaze. Byla to taková hustá a mléčná verze Niagarských vodopádů.
Jak jsem se snažila rychle vzpřímit, rukáv držel pevně. Takže místo toho, abych se hbitě stáhla a zachránila situaci, jsem tam stála, uvězněná mezi regálem a přihlížejícími lidmi. Mezi nimi byla i paní v šátku, která na mě koukala s pohledem „no jo, mladá a nešikovná“, a to mě spíš zabolelo, protože mi bylo přes třicet.
Nakonec mi přišel na pomoc zaměstnanec obchodu – kluk, kterému mohlo být sotva dvacet a který měl výraz „nevím, jestli vás mám vyprostit, vyfotit, zavolat šéfa, nebo vám dát kartáček a nechat vás to vydrhnout“. Uvolnil mě ze zajetí, ale místo úlevy nastal další trapas: moje mikina, díky nepochopitelným zákonům vesmíru, na sobě měla vykydnutý obsah jednoho z kelímků. A přichycenou cenovku z regálu. A vy víte, jak vypadá takový jogurt na tmavé mikině… Vypadala jsem jako paní z filmu pro dospělé, pokud by film končil oblečenými lidmi. Paní za 7,90 káče. V tu chvíli jsem se stejně na víc necítila.
Samozřejmě se sešla malá skupinka diváků. V čele s chlapcem, který se očividně rozhodl, že tohle si nenechá ujít a vytáhl telefon. Nejsem si jistá, jestli mě natáčel, nebo jen hledal signál, ale dodnes mám podezření, že existuje video, na kterém se tvářím jako člověk, co právě prohrál válku s jogurtem.
Když jsem konečně dorazila k pokladně (už s košíkem – kapitulovala jsem), stála tam starší paní a povídá:
„Paní, aspoň víte, že máte dost vápníku.“ Hahaha. Hm, díky.
Domů jsem přišla ještě s jogurtem v kapse, což jsem zjistila až večer. Pes ho našel a považoval to za nejlepší den svého života.
A to nejlepší? Druhý den jsem šla do obchodu znovu a všimla jsem si cedulky nad jogurty: Prosíme zákazníky, aby nelezli do regálů. Nikdy předtím tam nebyla.
Takže pokud někdy uvidíte v supermarketu varování, které vám připadá naprosto absurdní, vězte, že někde za tím je příběh člověka, který prostě neměl svůj den.
Ano, samozřejmě jsem se pak tomuhle obchodu raději vyhýbala, pokud to jen trošku šlo.
