Článek
Byla jsem realista. Večer v restauraci nebo baru pro mě obvykle končil maximálně s hranolkami v papírovém kornoutu, kebabem nebo burgerem a otlačeninou od podpatků, které jsem si koupila pod vlivem výplaty a bezmyšlenkovité víry, že tentokrát už určitě nebudou bolet. Ha.
Ten večer jsem šla na rozlučku se svobodou své kamarádky Kláry (ok, jmenuje se jinak, ale ona se tu stejně pozná). Věděla jsem, že to bude jen dámská jízda. Žádné seznamování, žádné „náhodné“ tance s neznámými muži, žádné trapné pokusy o small talk. Jen my, prosecco, víno, koktejly a pochybné růžové boa a jiné „nutné“ zběsilosti.
Upřímně – necítila jsem se ten večer úplně ve formě. Těsně předtím jsem totiž prohrála souboj s vlastní lednicí. Doslova. Vypadla na mě totiž sklenice okurek a já ji hrdinně chytila tělem. Výsledkem byla modřina na rameni a nálada zhruba na úrovni sleziny po transplantaci. Měla jsem pocit, že jediné, co na mě září, jsou kruhy pod očima. A ještě předtím jsem se trochu přejedla v práci, byla celá nafouklá,… Ale co, kamarádka se nevdává každý týden.
Když jsme dorazily do baru, okamžitě se rozjelo kolečko „panáky na nevěstu“, což je zvláštní sociální fenomén. Přísahám, že v běžném životě by nikdo soudný nikdy nenavrhl, aby člověk během dvaceti minut vypil tři panáky růžového, zeleného a hnědého alkoholu nejasného původu. Ale jakmile má někdo na hlavě závoj z papíru, najednou je to kulturní tradice.
A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem se snažila celkem obyčejně opřít o barový pult, jsem prostě neodhadla vzdálenost. Místo toho jsem se dramaticky smekla a převrhla tác s drinky, který chudák barman právě plnil minisklenkami s oním tekutým zlem. Frťanový vodopád se rozlil barové podezdívce (trochu) po zemi (hodně) a – ano, hádáte správně – po nohavici muže, který stál vedle. Trochu hodně.
„No výborně,“ pomyslela jsem si. „Takhle se představí jen opravdu půvabná dáma: Dobrý večer, já jsem lidská verze šišaté bourací koule, těší mě.“
On se ale nezlobil. Naopak se začal smát. A ne takovým tím povýšeným „haha, ty jsi trapná“, ale tím opravdovým smíchem, který má schopnost vám okamžitě zlepšit náladu. Podal mi ubrousek, který měl asi tak stejnou šanci zachránit situaci jako hrnek vody při požáru Notre Dame, a řekl:
„Doooobrýýýý, šikovná! Já jsem Marek.“
Já, celá rudá, jsem jen zamumlala něco jako: „Já jsem pohroma, pardon. Teda… Jana.“
A pak už jsme se dali do řeči. Ukázalo se, že Marek tam taky není s partou, ale spíš na nuceném „pánském večeru“, kam ho vytáhl jeho kamarád. Vlastně jsme byli oba ve stejném režimu: Nepřišel jsem se seznamovat, ale vesmír má smysl pro humor.
Ten večer jsme spolu nakonec prosmáli a prodebatovali. A já si vzpomínám, že když mě vyprovázel domů, měla jsem pocit, že i kdyby to mělo skončit jen u té jedné noci, už to stálo za to. (Spoiler: neskončilo.)
A teď, když sedím na gauči s přemoudřelou osmiletou dcerou, mladším synem, psem, který se rozhodl okupovat půlku sedačky, a manželem, který si objednal pizzu místo večeře, protože prý „vařit dneska nemusí jen žena“, říkám si, že to byla ta nejlepší nehoda u baru, jakou jsem kdy způsobila.
Mimochodem – někdy si postesknu, že dnešní mladí už tohle moc nezažívají. Všechno řeší přes Tinder a kdovíco ještě. Swipe doleva, swipe doprava – a konec. Kde je to kouzlo náhody? Ta trapná chvíle, kdy na někoho chrstnete drink a zjistíte, že je to člověk, se kterým nakonec budete mít hypotéku, dvě děti a psa? Přijde mi, že offline trapasy mají větší kouzlo než perfektně vyfiltrovaná selfie.
Takže ano, já jsem živoucí důkaz, že k lásce někdy vede cesta přes politou nohavici a barový pult. A možná právě proto spolu s Markem fungujeme – už od začátku jsme věděli, že život se bez smíchu prostě neobejde.:-)
