Článek
Na novém oddíle u známého to bylo úplně jiné. Nikdo nepřišel a neříkal „Brácho, máš kafe, tabák, hygienu?“. Bylo to tím, že kluci chodili do práce a měli svoje nákupy. Postupně se přišli seznámit, ptali se, jestli něco nepotřebuju, a bylo to opravdu jako v jiném světě. Bydlel jsem sám na cele pro dva. Ale jen jednu noc. Pak přišel známý, že se bohužel musím přestěhovat na jinou celu, ale jen dočasně. Mají přijít dva noví pracující, kteří musí být spolu. To už v tom celkovém stěhování nebyl žádný problém. Jenže ten, ke komu jsem se měl stěhovat, byl advokát, který udělal nějaký obrovský podvod a byl neuvěřitelně postižený tím trestem a vůči systému celkově zapšklý.
Stížnosti na všechno
Psal denně několik stížností na všechno a na všechny. Chodilo mu i sto doporučených dopisů denně. A když pak říkal, že je asi v sedmé věznici, protože si neustále stěžoval, říkal jsem si, jak dlouho asi bude tady. Bydlel jsem s ním asi čtrnáct dní, ale byl to zážitek na celý život. Byl chytrý, to ano, ale jeho stížnosti měly jediný účel, zahltit soudy a dostat nějaké odškodné. Například za to, že dostal kázeňský trest, protože si místo erárního hrnku na čaj k snídani nesl kbelíček od jogurtu. A protože měl hůlku, kterou vlastně ani nepotřeboval, ale jednou se mu zamotala hlava a lékaři mu ji přiznali, aby měli klid. Tato úleva, že může mít kbelík, platila ale jen v té věznici, kde mu byla přiznána. V té, kde dostal kázeňský trest, už neplatila. A takové věci řešil pořád. Všechno bylo protizákonné, všechno chtěl změnit a vlastně nedosáhl ničeho. Požádal si o podmíněné propuštění, ale nepustili ho. Tak podal žalobu na soud. Nepáral se s nikým. Jenže z vězení nikdy ničeho nedosáhnete. Prostě jak jste jednou vězeň, nikdo se s vámi nebaví, nikdo nic neřeší, vždycky jste jen to číslo. Jediná výjimka je dozorový státní zástupce, z toho mají ve věznici strach.
Stěhoval jsem se od advokáta, který byl rád, protože mohl své spisy zase rozložit na volnou postel a naplno pracovat. Jak jsem psal, nebyl hloupý, a dozorci se k němu chodili radit, když měli nějaký problém, a to samé i odsouzení. Já jsem šel k devatenáctiletému klukovi, který na svůj věk měl neuvěřitelné myšlení. Překvapoval mě svými názory, ale také tím, jak zneužíval opiáty a ostatní léky. Po nějaké době přišel jiný pracující a on se odstěhoval k němu, protože spolu pracovali a také zneužívali různé léky. Jednou se dokonce tak zfetovali náhražkou heroinu, že zvraceli celou noc a ráno vypadali jako mrtvoly. Ke mně se přestěhoval kluk, který byl hrozně fajn. Taky pracoval, ale byl úplně v pohodě. Po čase měl konec trestu a šel domů.
Hloupost která bolí
Nad mým oddílem byl další oddíl, kde byli ubytovaní psychicky slabší lidé s paragrafem za zneužívání dětí, dokonce i vrazi, a ti, které ve věznici někdo napadl, nebo nemohli s někým být a dali ho tam. Já tam pak šel taky, ale to je ještě dlouhá cesta. Z toho oddílu přišel jeden odsouzený, který tam měl nějaké problémy. Byl to epileptik, který byl tak moc zvláštní, že jsem se divil, že v běžném životě může normálně fungovat. Měl problémy s alkoholem a na léčení v psychiatrické léčebně, když ho propouštěli, napadl primářku oddělení s tím, že nechce jít pryč. Tak ho odsoudili. Byl neuvěřitelně hloupý, neznal ani abecedu, žádná pořekadla. Třeba „jak se do lesa volá…“ nevěděl odpověď. Já jsem se ho snažil učit, různé čtení, diktáty, křížovky a tak dále. Říkal jsem si, že to třeba někdy v životě využije a nebude úplně tak hloupý, až vyleze. Všechno probíhalo normálně, jenže když neměl kávu a co kouřit a nikdo mu nedal, tak dostával epileptické záchvaty. Ony to ale nebyly jen tak, on je předstíral. A dokonce tak dokonale, že se při několika z nich zranil a třeba si rozsekl hlavu. Když jsem se ho ptal, proč to dělá, nedokázal mi odpovědět, jen řekl, že si nedovedu představit, jak to kolikrát bolí. Byl to s ním očistec. Na hygienu moc nebyl (spíš vůbec) a celkově to byla pro mě doba, kdy jsem si říkal, že on je druhý trest. Když psal dopis a já mu diktoval adresu, a například napsal ve Vimperku, tak potom napsal „Vymperk“. To jsem mu řekl: „Tak jsi blbej, nebo to jenom hraješ?“
Ztratil jsem důvěru
Po nějaké době zase z horního patra přišel jeden, kterého tam dali, protože prý ostatním bral léky, které dostávali. Začali jsme se spolu bavit a za nějakou dobu se ke mně nastěhoval a epileptik šel jinam. Ze začátku to bylo fajn, měli jsme si co říct, rozuměli jsme si a bylo to fajn. Čas ale ukázal, co je zač, a já toho pak neuvěřitelně litoval. Ztratily se mi nějaké tabáky ze skříňky, známky, pak hodinky a tak dále. Všechno to prodal a kupoval si za to Tramaly a pervitin. Tím mě tenkrát neskutečně zklamal, ale pořád u mě bydlel. Pak šel domů a sliboval, jak mi všechno zaplatí a pošle balík. Nepřišlo nic.
Dieta a problémy
Já jsem začal mít problémy se stravou. Mám potravinové alergie, ale jídlo mi dávali stejné. Nebo jiné, ale stejně v něm byl nějaký alergen. Tak jsem to začal řešit s dietní sestrou, ale ta nic nevyřešila a kuchaři přivezli to, co dostali na kuchyni. Tak jsem šel výš. Za oddělení prevence a stížnosti. Slíbili mi, že se na to podívají, a skutečně nějakou dobu to fungovalo perfektně. Pak zase ne. Tak jsem šel ještě výš, k řediteli věznice. Jenže problém je v tom, že když jdete na prevenci nebo k řediteli, tak jediné, co tam jdete dělat, je, že jdete „donášet“. Nikdo nechápe, že můžete mít také svoje osobní problémy. V souběhu s tím jsem měl každý týden pohovory s psycholožkou. To, že jsem chodil na prevenci docela často a pak i k řediteli, ze mě udělalo udavače. Ale já si z toho nic nedělal, protože svědomí jsem měl vůči všem čisté.
Rušení oddílu
Dny a měsíce ubíhaly a najednou se oddíl rušil, protože bylo potřeba rozšířit „trestňák“. Těch zlobivých bylo víc a víc, a nebylo je kam dávat. Já měl slíbeno, že zůstanu dole jako služba, a když oddíl předělali, šel jsem jako služba oddílu. Uklízel jsem kanceláře, koupelnu dozorců a tak dále. Byl jsem na cele s jedním Pražákem, který byl fajn, měl jsem ho rád. Jediný důvod, proč jsem tam byl, byl ten, že jsem měl televizi, nákupy a v balíku mi chodilo hodně tabáku. On hodně kšeftoval se vším, co mělo nějakou cenu, nebo s umístěním na trestňáku. Dozorce měl namotané a vycházeli mu ve všem vstříc, a on jim taky. Třeba jim nechal koupit lístky na fotbalový zápas. I s vychovatelem měl nadstandardní vztahy. Vydržel jsem to asi rok, to věčné obchodování, diktování, co můžu a nemůžu, kam můžu nebo nemůžu chodit a tak dále. Dohodl jsem se s psycholožkou, že mě přestěhuje, až budu chtít. A jednoho dne jsem se rozhodl, že už to nezvládám, a chtěl jsem jít pryč. Sloužili zrovna dozorci, se kterými jsem měl ještě co do činění, a to, co dělali, o tom příště.........
