Článek
Nový oddíl
Už jsem jinde a nevím, co bude. Tenhle oddíl je mnohem větší a cely jsou propojené a po šesti lidech. Po příchodu to bylo úplně stejné jako na nástupáku: „Brácho, máš tabák, kafe, hygienu, bereš nějaký prášky…?“ Dal jsem tabák a kafe na stůl pro kluky, co tam bydleli, vybalil jsem si, ustlal postel a volali mě do vychovatelny. Tam jsem podepsal souhlas s režimem oddílu (Bezdrogové zóny). A pokud bych nedal náhradní klíč od skříňky, nesměl bych si ji zamykat. Ještě z nástupáku jsem psal žádost na oddíl, kde byl známý. Docela mně vadilo, že nejsem na oddíle, kde bych alespoň byl s někým, koho znám. No bohužel, i přes žádost to nevyšlo.
Koupíš mobil?
Po obědě, který jsem ani nejedl, protože jsem byl ze stěhování a náporu lidí úplně vycucaný, to množství lidí bylo strašně stresující. Jsem chtěl zavolat domů, že jsem přestěhovaný, a na telefon jsem čekal strašně dlouhou dobu. Nakonec se to povedlo a já mohl zavolat. Pak jsem šel zpět na celu a tam sedí u stolu a telefonuje z mobilu. Měl jsem pocit, že mám vidiny. Pak za mnou přišel spoluvězeň, kterého jsem neznal, nikdy neviděl, ale viděl, jak dlouho čekám na možnost zavolat a nabídl mi, že když zavolám domů a nechám si poslat tři tisíce na účet, který by mi dal, tak můžeme mít „pádlo“, a měli bychom ho napůl. Řekl jsem mu, ať se nezlobí, ale že to nepotřebuji, že v povoleném telefonu mám čtyři čísla a řeším tam úplně všechno. Ano, řešil jsem cokoli, co bylo potřeba, nebo co jsem potřeboval sdělit rodině. Ať už odposlouchávají, nebo ne. Neměl jsem důvod něco tajit. Dal mi čas na rozmyšlenou, ale já jsem to vypustil. Nechtěl jsem mobil a nebudu o tom přemýšlet. Nastal večer a já šel spát, unavený, psychicky vyčerpaný a s bolestí hlavy.
Dáš si párno?
Druhý den ráno byl sčíták, snídaně, rajóny a běžný program. Před obědem přišel spolubydlící a říká: „Po poště bude párno, dáš si?“ S díky jsem odmítl a říkal si: „Tvl, tak tady umřu.“ A pervitin opravdu přišel. V obálce s civilním oblečením, v boxerkách. Obálku nedostal, protože bublinkové obálky jsou zakázané. Prý by bublinky mohly obsahovat nějaké zakázané látky. Vždyť je to ale jedno. Každá zásilka doručená do věznice jde přes rentgen, pak přes kynologickou kontrolu a stejně to přijde? Vždyť v tom spodním prádle je to vysypané mezi dvojitou látku na přední straně, aby to na rentgenu nebylo hned vidět, kdyby to bylo v sáčku. Další kontrola je při otevření u vychovatele nebo na balíkárně. Jak je to možné? No, prostě je to možné. Psi mají naučené jen některé pachy, a i když pervitin smrdí, tak ho necítí, protože ho neznají. To je pak boj s větrnými mlýny. Takže si chlapci dali do nosu a šli hrát fotbal na vycházku.
Všechno zabalit a stěhuju se
Přišli zpět a řešili, jak dobrý matro to je. Já jsem jen tak seděl, pil kávu a říkal si, že by mohlo zapršet. Zrovna bylo období, kdy byla strašná horka. Najednou slyším své jméno. Vyšel jsem před celu a měl jsem se sbalit, že se stěhuju. Ano, na oddíl za známým. Seděl za řízení bez dokladů, a já měl radost. Sbalil jsem si zase všechny věci a čekal u katru. Ten den na oddíle, odkud jsem šel, a i kam jsem šel, sloužili nejlepší dozorci. Dělali svou práci opravdu poctivě. Většině odsouzených to vadilo, a když měli službu, nic se nedělo. Mobily byly schované, nekoňovalo se a byl klid.
To ticho bylo zvláštní
Po příchodu na nový oddíl byl vidět obrovský rozdíl. Čisto, ticho, až neuvěřitelně klidný. Byli tam pracující a pak zlobiví, u kterých našli telefon nebo drogy, a tam byli 22 hodin denně uzamčení v celách. Říkalo se tomu „trestňák“. Tam byli šest měsíců a pak se vrátili na oddíly.
V několika případech se vrátili za pár hodin, protože šli na kontrolní moč a měli pozitivní testy. Ty měli občas i ti, kteří drogy ani opiáty nikdy nebrali. Jak je to možné?
