Článek
Můj příběh z kriminálu: První dny
Po příjezdu do věznice policejní vůz zastavil za bránou uvnitř areálu. Čekali jsme asi třicet minut. V areálu chodili odsouzení, kteří tam pracovali a uklízeli, a zvědavě sledovali, co se bude dít.
Přišel dozorce a řekl mi, ať si vezmu všechny věci a jdu s ním. Odvedl mě do místnosti, kde bylo několik stolů a rentgenový přístroj. Tam mi do detailu prohlédl všechny věci. Po kontrole jsem se musel svléknout do naha, ukázat dutinu ústní, podpaží, chodidla a udělat dva dřepy. Všechny ostatní úkony mi přišly v pořádku, ale být nahý a dělat dřepy bylo zvláštní a ponižující. Netušil jsem ale, kolik ponížení a zvláštních věcí mě ještě čeká.
Do sklepa s pytlem na zádech
Po prvotní prohlídce jsme šli do hlavní budovy. Byl tam zvláštní, těžký vzduch, smíchaný s podivným pachem. Dozorce mě předal vrchnímu inspektorovi strážní služby, který se mě začal vyptávat na jméno a datum narození. Musel jsem odevzdat peněženku a veškerou elektroniku. Choval se ke mně arogantně a tykal mi.
S mými věcmi v pytli mě pak odvedli do sklepa. Tam jsem dostal vězeňské oblečení, ložní prádlo, ručník, utěrku, lžíci, hrnek a červený plastový tác na jídlo. Naivně jsem si myslel, že dostanu nové věci. Ale tác byl používaný, někdo v něm nejspíš típal cigarety. Oblečení bylo obnošené, nohavice roztržená a v pase mi bylo strašně velké. Dostal jsem i uříznutý opasek. K tomu tři matrace svázané provazem, které už měly nejlepší za sebou. Když jsem se zeptal odsouzeného, který dělal skladníka, jestli mi matrace a kalhoty vymění, řekl mi, že nemá jiné. Dozorce stál opodál a nic nekomentoval.
Vzal jsem všechno a šel na vazební oddělení, kde jsem měl zůstat jeden den. Musel jsem odevzdat všechny osobní věci a vzít si jen hygienu. Poté mě odvedli na celu. Když se dveře za mnou zavřely, slyšel jsem jen zvuk zamykání. Sedl jsem si a rozvázal provaz, kterým byly svázané matrace. Byl jsem opět ve stavu, kdy jsem nechtěl žít. Ten provaz jsem si nechal. Měl jsem v plánu to udělat hned tu noc.
Záchrana a nejistota
Jenže přišla psycholožka. Měla informace o mém psychickém stavu z nemocnice. V té době se nosily roušky, ale nikdy nezapomenu na její krásné oči, úžasný přístup a snahu pomoct. Prosila mě, ať si nic nedělám, ať si neubližuju. Brečel jsem a nemohl ani mluvit. Řekl jsem jí, že netuším, co se mi v hlavě přepne. Zeptala se mě, jestli něco nepotřebuju, a já řekl, že ne.
Za pár minut přišel dozorce. Na nařízení psycholožky jsem se měl stěhovat. Své osobní věci, které jsem odevzdal, jsem si ale nesměl vzít, prý byly zapečetěné. Odvedl mě zpět dolů do sklepa, kde byl sklad. Nevěděl jsem, co se bude dít. Byl jsem zpocený, nemohl jsem přes respirátor dýchat a ta nejistota mi nepřidávala.
Šli jsme na oddělení výkonu kázeňských trestů (OVKT). V době covidu byla jeho zadní část jako nástupní oddíl s izolací. Zatímco přední část oddílu vypadala čistě a leskle, zadní část byla úplně jiná. Dozorce mi otevřel celu a já nestačil zírat. Stěny vlhké a plesnivé, loupající se strop a strašná špína. Záchod byl jen za nízkou zídkou, bez jakékoli zástěny. Když šel jeden z nás na velkou, bylo to, jako by seděl v obýváku a koukal na televizi. Malé okno šlo otevřít jen na pět centimetrů.
Pocit čísla
Povídal jsem si se spolubydlícím, a pak přišla psycholožka. Řekla, že mě přestěhovala, abych nebyl sám. Po chvíli jsem se vrátil na celu a ustlal si postel. Byl jsem celý upocený a chtěl jsem se umýt. Ale na cele tekla jen ledová voda a koupat se dalo jen dvakrát týdně.
Připadal jsem si jako odepsaný člověk, na kterém už nikomu nezáleží. Jako někdo, kdo nemá žádná práva, a není vlastně už ani člověkem. Tenhle pocit, že jsem jen číslo, jen jeden kus, jsem cítil každou chvíli po celou dobu, co jsem byl ve výkonu trestu.
Druhý den mě odvedli na vazbu, kde jsem si vzal ty své věci, vyfotili mě a vyplnil jsem různé formality. Pak jsem byl s věcmi odveden zpět na oddíl OVKT, kde se vše zaevidovalo. Na místě byl odsouzený skladník, civilní skladník a dozorce. S mými věcmi zacházeli, jako by byly bezcenné. Házeli je do pytle a jen psali například „tričko modré“, „tepláky šedé“ atd. S sebou jsem si mohl vzít jen jedno tričko, tepláky a spodní prádlo.
Odsouzený skladník, ten samý, který mi dával první den fasování, mi řekl, že jestli chci nové matrace a oblečení, musím zaplatit. Přešel jsem to.
Nový oddíl a divocí spoluvězni
Po několika dnech různých vyšetření a vyplňování dotazníků přišel den, kdy jsme se jako negativní na covid přestěhovali na klasický nástupní oddíl. Jakmile dozorce otevřel dveře, nahrnulo se k nám strašně moc lidí. Z každé strany se ozývalo: „Máš kafe? Tabák? Hygienu?“
Oddílová služba nám řekla, na kterou celu máme jít, a s námi se tam nahrnuli i všichni ti, kteří na chodbě čekali na „majetky“. Někdo ale zvýšil hlas a všichni, co tam neměli co dělat, odešli. Tím někým byl odsouzený, který nám řekl, ať si v klidu vybalíme a nenecháme se otravovat. Přesto nás otravovali dál a chtěli si přivonět k šamponu nebo deodorantu. Ozývalo se „brácho, já nic nemám, dej mi“.
Ten den byl opravdu hodně vyčerpávající. Ten nával spoluvězňů byl unavující. Nevěřil jsem, že se to děje, ale dělo se toho mnohem víc, než jsem čekal. Těším se na další pokračování
