Článek
Nejsem žádný zločinec, jsem obyčejný člověk, který v životě udělal chybu a byl za ni odsouzen. Nebyl jsem v tom sám. Jednalo se o neúmyslně způsobený podvod, z něhož nikdo z nás, kteří jsme byli odsouzeni, neměl prospěch.
Po celém soudním kolotoči, odvoláních a dalších peripetiích, přišla výzva k nástupu trestu. Nedokázal jsem si představit, co bude. Netoužil jsem utéct od zodpovědnosti, ale celá ta situace kolem výslechů a soudů mě dostala do hluboké deprese. Tehdy jsem ani netušil, co to deprese doopravdy je.
Když někdo řekne „mám depku“, vůbec neví, o čem mluví. Je to stav, kdy se vaše tělo pere samo se sebou. Kdy vás něco nutí ublížit si. Kdy voláte o pomoc, ale nikdo vás neslyší. Ten stav mi řekl, ať jdu. Bylo to jako luskání prsty, chtěl jsem zemřít. A tak jsem to udělal. Spolykal jsem obrovské množství léků, zapil je alkoholem a usnul.
Probudil jsem se druhý den na oddělení KARIM (Klinika anesteziologie a resuscitační medicíny). Po stabilizaci mě převezli na psychiatrii se statusem „nedobrovolná hospitalizace“. Řešit, proč jsem to udělal, a účastnit se skupinových terapií, mi vůbec nešlo. Stále jsem si nepřipustil, že potřebuji pomoc.
Říkal jsem lékaři, že nechci být utlumený a že nechci, aby mi tekly sliny z koutků, jak si občas lidé představují léčbu psychofarmaky. Ujistil mě, že se to nestane, a tak jsem začal antidepresiva užívat. A pomohlo to, cítil jsem se lépe.
Po asi dvou měsících hospitalizace si pro mě přijela policie a odvezli mě přímo z nemocnice do výkonu trestu. Tak začal můj pobyt za mřížemi, který pro mě byl neuvěřitelný. Nečekal jsem, že to, co uvidím, uslyším a prožiji na vlastní kůži, ve mně zanechá trvalé následky. O tom ale v dalším pokračování.
