Článek
Po zabydlení na nástupním oddělení jsem se postupně seznamoval s ostatními odsouzenými. Ne se všemi, ale hlavně s těmi, co jsem s nimi byl ubytován na cele. Ten, kdo vyhnal ty zvědavce a nenechavé ruce, se jmenoval Milan. Byl to fajn chlapík, co už měl za sebou pěkných pár let. Ale nebyl „kriminálem postižený“, jak se říká . Nebyl potetovaný, měl pěkné zuby a kdybych ho potkal na ulici, neřekl bych, že má tolik věcí za sebou. Od dětství měl smůlu, že skončil v dětském domově a pak ten start do života, když byl plnoletý, nějak posr..
No, nedaří se každému být šťastný, úspěšný a dokonalý. Milan měl tu smůlu, že měl rychlé reakce. Nebral drogy ani nekradl, ale když si dal alkohol, probudil se v něm ochranářský pud. Nesměl vidět, že by někdo něco zkoušel na slabšího jedince, to se v něm prý začala vařit krev. Následně si vysloužil pobyty v těchto „ústavech“.
Chránil ty slabší, a to i tady, dokonce i mě, panice. Naučil mě, jak správně odpovídat na otázky typu „Brácho, odkud seš? Po kolikátý sedíš? Máš baličenku? Máš nákupy?“ Naučil mě lhát, a v tomhle prostředí to ani jinak nejde. Oni všichni mají Bavoráky, plno peněz, a přitom mají doma suchý záchod na pavlači. Vyprávějí, jak venku dělali „love“, což jsou peníze, a ty kur.. ho zavřeli, a teď má doma ženu s dětmi a neví, co má dělat. Je hodně těžké na to odpovědět, a já měl vždycky potřebu to nějak komentovat. Jenže říkat něco člověku, který nechce slyšet, jak to je, ale jede si to ve své hlavičce pořád stejně, je zbytečné. Takových jedinců je strašně moc, a když si představíte, že se nahromadí na jednom místě, pak jediné, co zbývá, je buď se přizpůsobit, mluvit jako oni, sprostě, oslovovat „brácho, more, kun…“, nebo být pořád svůj. A jázůstal svůj.
Věznice
Na nástupáku se pořád něco dělo. Dozorci tam procházeli oddíl jen proto, aby bylo na kamerách vidět, že tam jsou. Kouřilo se všude i v posteli, ačkoli to bylo zakázané a od kouření byla vybudována kuřárna na kulturní místnosti. Zdi ze sádrokartonu měly všude díry a nikdy jsem tam neviděl nikoho kouřit. Na naší cele byly dvě umyvadla s teplou i studenou vodou a dvě vyzděné budky bez stropu (byla tam položená deska) a bez kliky, kterou nahrazoval provázek. Ten šel buď zaháknout za šroubek, nebo se držel v ruce, když se šroubek ztratil. Fungovala ale jen jedna budka, protože v té druhé byla sprcha, která byla udělaná tak, že se urval odpad a v kýblu se brala voda. Pak nějaký odsouzený za porci kávy a jednu balenou stál za dveřmi a lopatkou nabíral vodu, která nenatekla do odpojeného odpadu.
Dny probíhaly tak nějak stejně. V šest ráno počítání odsouzených, takzvaný sčíták, pak snídaně, úklid, oběd, vycházka, večeře a v osmnáct hodin zase sčíták. Někteří měli domluvené doktory, pohovory s psychologem, sociálním pracovníkem, vychovatelem a všechno, co potřebují, aby mohli pobyt na nástupáku ukončit, a buď je někam odvezli, nebo je nechali a umístili na nějaký oddíl. Taky se tam dozvěděli, do jakého stupně zabezpečení jsou zařazeni. Soud odsoudí do věznice se zvýšenou ostrahou a pak ve věznici zhodnotí různá rizika a rozhodnou, kam koho umístí oni. A – nízký, B – střední, C – vysoký, D – zvýšený stupeň zabezpečení.
Když měl někdo A, šel zpět do sklepa, kde byla izolace. Když B, šel na oddíl, ale musel podepsat souhlas s režimem věznice se zvýšenou ostrahou. Když to nepodepsal, šel taky na izolaci a čekal na eskortu, kde ho vezmou. C zůstalo na nástupáku, když měli jet jinam, nebo šli na baráky. Při tom střídání tam bylo opravdu na výběr ledacos. Jeden se nekoupal, další všude plival a smrkal, plival opravdu všude a na všechno. Člověk, který měl žloutenku typu C a nic neřešil, protože to byl takzvaný král. Sám se svými společníky bral věci, vykrádal skříňky, dělal odběry na jídlo, odebíral léky, které odsouzený nafasoval na týden, a obchodoval s celým kriminálem přes kuchaře, na vycházce nebo „koňoval“ s patrem, kde byli ubytovaní pracující z venkovních pracovišť. A všichni se báli………..tak mlčeli.
