Článek
Máme v rodině zkušenost s přijímáním těžké nemoci vedoucí až k úmrtí. Když jsem přemýšlela, jak celou současnou situaci se synem uchopit, napadlo mě, že moje pocity jsou velmi podobné, ne-li stejné, jako při odcházení našeho blízkého na druhý břeh.
Nejdříve jsem nemohla uvěřit, že je synovo zatknutí a převoz do vězení pravda. Mozek mi jel na plné obrátky a hledal argumenty proti tomuto rozhodnutí, které v době, kdy přišlo, bylo jako blesk z čistého nebe. Srdce se vzpíralo věřit tomu, že je to skutečné. Nesmírně to bolelo. Zpětným pohledem si vzpomínám na synovo úplné zlomení, zhroucení, na to, jak moc se bál o svou milou a hlavně malého synka. Byly to hrozné týdny, na jejichž začátku jsem nevěřila, že bude lépe. Z předchozích článků víte, že jsme se všichni semkli, sháněli informace, kde se dalo, sami na roztřesených nohách, s třesoucím se hlasem jsme podporovali na dálku syna i sebe navzájem.
Když konečna jakž takž nastala shoda mezi mým rozumem a srdcem, zlobila jsem se. Na všechny. Hledala jsem viníka. Všude. Lajdavý syn, který si nepřebíral poštu, čímž se nedozvěděl o soudním jednání ani o soudním rozhodnutí, tudíž nemohl ani argumentovat, ani se bránit; státní úředníci, kteří se málo snažili dostat tak důležité dopisy do vlastních rukou adresáta; našla bych spoustu dalších lidí, kteří tušili či věděli, co se děje, co se chystá, a nechali si to pro sebe.
Kontaktovali jsme úřady, právníky, kurátory, smlouvali jsme. Získali jsme cenné rady, co dělat i nedělat, o co zažádat, co ani nezkoušet. Proběhlo hodně telefonátů, osobních schůzek i psané komunikace. Víte, že jsme měli našlápnuto k synovu propuštění po polovině trestu, z čehož nakonec, bohužel, sešlo, také víte proč. Možná bohudík, možná je lepší, že si celý trest odkroutí najednou. Ale tehdy jsme měli naději, my venku i syn za mřížemi.
Uběhlo několik měsíců. Především synova milá, která po večerech, a když malý spal, zařizovala kontakt s úřady, s věznicí, s právníky, byla šíleně unavená. Pohublá více než je zdrávo, vyplakaná, po získaných zkušenostech a jednáních všemožných typů, které nepřinesly očekávaný výsledek, začínala upadat v beznaděj, přestávala se usmívat, bylo na ní vidět, jak moc je unavená. Byla to ona, milá s velkým M, kdo za mého syna nejvíce bojoval, jako lvice. A tehdy jsme jí spolu s její maminku řekly, že musí někam, kamkoliv odjet, odpočinout si.
Ač nerada, milá odjela s malým k moři. Z fotek, které nám pravidelně posílala, na nás po pár dnech koukala krásná žena plná energie. Ulevilo se mi. Moc se mi ulevilo. Mám ji ráda. Vím, že teď, když už všichni víme, že žádné další snažení není třeba, naopak, že je na obtíž, můžeme se soustředit na dobu, která nastane za pár měsíců, na synův návrat domů. Přemýšlím, co nám synovo uvěznění vzalo, co nám dalo. Ani jednoho není málo.
