Článek
„Budeš mít narozeniny, co by sis přál?“ ptám se sice vesele, ale necítím se tak a vím, že ani synovi není u srdce lehce. „Mami, nic mi neposílej, dej když tak peníze milé a malým.“ Vypadá to jako sebetrýznění, snad tomu tak není. „Víš, že je také podpoříme, co by sis přál?“ ptám se znovu. Ví, že nemusí mít strach, nestrádáme, neustále ho ujišťuji, že to zvládneme společně. „Maličké rádio, pokud by Ti to tedy nevadilo.“
Hurá, prozkoumávám nabídku kapesních rádií. Podle zákonů vězení nesmí mít vstup ne kartu nebo na flash disk, sluchátka mít může. Samozřejmě na baterie. Vybírám zlatou střední cestu, dokupuji dostatek baterií a odesílám směr vězení. Rádio půjde ještě na přezkoušení, zda v něm není štěnice. Přezkoušení vězňům strhnou z účtu. OK. Vlastně jsem už smířená s ledasčím. Takové malé rádio je neskutečně rozežrané, denně se musí nakrmit dvěma bateriemi. Občas přemýšlím, co všechno jsem si za ty peníze mohla koupit.
„Prosím 10 známek typu B.“ Jsem pravidelná zákaznice poštovní pobočky. „Nechcete ty rychlejší?“ rozuměj dražší. Nechci. Mám vyzkoušeno, že je úplně jedno, jakou známku na dopis dám. Všechny dopisy zatím dorazily, ve většině případů dokonce ve stejném čase, jako kdyby byly ozdobeny známkou typu A. V současné době je ze mě pravidelná návštěva pošty, jsem s jejími službami velmi spokojena, funguje oboustranně.
Takový výběr všemožných časopisů jsem vůbec nečekala, nemám v tomto směru přehled. Mám pár oblíbených a ty mi stačí. Zdraví, bylinky, trošku ezoteriky. To ale není dobrý výběr pro syna. Hledám něco s auty, nějaké tajemno, trochu historie. Pánský jsem zatím zavrhla. Možná se ho časem zeptám. Křížovky, švédské, číselné, sudoku, vyškrtávací, vtipné, poučné i nepoučné, lehké, těžší, výběr je neuvěřitelný. Vybírám vtipné. V normálním životě je považuji za ztrátu času, ve vězení s nimi čas rychleji utíká. Často přemýšlím o smysluplnosti trestů všeobecně i velmi osobně.
„Mami, moc Ti děkuju za ty fotky, to mě vždycky moc potěší!“ využívám možnost tvořit pohlednice online, z vlastních fotek. Za prvé mě to baví a za druhé vím, že syn bude mít radost. Znám ho jako své boty. Usmívám se při tvorbě pohlednic, on při jejich obdržení. Smutná radost.
Probírám domácí knihovnu, postupně do Zamřížovanova posílám knihy. Detektivky, které jsem měla oblíbené, ale už se k nim nechci vracet a bylo mi líto jen tak je někam dát. Nikdy by mě nenapadlo, že pro ně přeci jen najdu využití.
Čas, peníze a víra v lepší zítřky jsou základní věci, které musím mít, nepřemýšlet nad nimi a věnovat je našemu vězni. Jak se cítí matky vězňů, kterým něco z toho, ne-li všechno, chybí? Co jejich zavření synové, co jejich srdce? Otázek je mnoho, odpovědi těžké.
