Článek
S novým měsícem přišly novinky, nic závažného, ale pro nás důležité.
Poslali jsme synovi balíček s pěti kily dobrot. Vězni mají na takový balíček nárok jednou za půl roku. Tento je druhý a je bez tabáku. Jsme rádi, protože tabák je opravdu drahá položka. „Máš zamykatelnou skříňku, do které si ty dobroty schováš?“ ptám se opatrně, přece jen, nějakou hodnotu poslané pamlsky mají. „Mám skříňku, ale nezamykám ji, tady nemusím. Tady si vězni mezi sebou nekradou, protože vědí, že okradený by je nepěkně potrestal. V té věznici, kde jsem byl předtím, bylo spoustu hajzlíků (slušně přepsáno), kteří kradli vše, co mohli, tam jsem měl skříňku zamčenou.“ No vida, zase jsem o něco chytřejší! V přísnější věznici panují mezi vězni jimi daná pravidla, dodržují je.
„Poslala jsem Ti i kilovku. Máš v ní časopisy, vybrala jsem zajímavé, aby ses něco kloudného dozvěděl.“ Zjistila jsem, že napsat dopis jednou týdně, koupit časopisy, známky a podobné drobné věci, zabalit to vše do velkého dopisu, je pro mě jednodušší než psát několikrát týdně malý dopis. Píšu si během týdne na papírek, co chci synovi do velkého dopisu napsat, abych na nic nezapomněla. Jen si to zkuste, psát každý týden dopis, někdy o ničem. „Mami, já teď nepíšu, vůbec nemám o čem. Všechno podstatné si řekneme,“ omlouvá se. Vím to, co by psal? V kolik vstal, co jedl, co dělal či nedělal? O svých pocitech už se mnohokrát rozepsal. Nic nového není.
„Mám dobrou zprávu, možná budu od příštího týdne pracovat!“ hlásí zvesela.
„To je parádní, budou Ti dny lépe ubíhat a navíc budeš šetřit peníze.“ Jsem ráda. Peníze budou potřeba – na zaplacení pobytu, na splácení dluhů, pro děti, pro milou. Korunka ke korunce, po troškách. Hlavně ale vnímám ten lépe ubíhající čas. Uvidíme. Ještě nepracuje.
„Asi se naučím vietnamsky!“ říká rošťácky. Vůbec bych se tomu nedivila, má na jazyky talent. „Jsem na cimře jediný Čech, mimo jiné je tu jeden Vietnamec.“ Vlastně jsem ráda, ta rozmanitost ho určitě baví, povětšinou jsme v rodině přátelští, společenští, zvídaví.
„Jak se domlouváte?“ tipuju angličtinu a nepletu se. "Děti, učte se cizí jazyky, nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit! "napadá mě cynicky.
Často se mi v posledních dnech vtírá do hlavy myšlenka, že píšu o synovi, jako by byl nějaký hrdina, a že vůbec nepíšu o dceři, která je synovým pravým opakem. Tak příště…
