Článek
Stěžujeme si, hodně si stěžujeme. Veškerá komunikace ohledně stížností je na bedrech synovy milé. Stojí to její čas, moře času. Nejprve jde cestou telefonátů do věznice.
„Oni se mi vysmívají, to je hrůza, to přece není možné!“ volá mi po ukončení telefonátů.
„Psala jsem i maily, ale to nestačí, musím si založit datovku a komunikovat jen přes ni.“ Zákony jsou zákony. Datovku si zřídila, nedala se odradit. Píše jednu stížnost za druhou. Je to bojovnice. Bojovnice za mého syna, jejího milého, otce jejich potomka. Přicházejí první odpovědi, možná jsme příliš empatické, rozcitlivělé, ale výsměch cítíme i v oficiálních odpovědích.
Píše sáhodlouhé stížnosti s vysvětlením, na koho si stěžuje a proč. Udává konkrétní jména, důvody. „Moje milá, oni jsou propojení, nic s tím neuděláš, přikryje jeden druhého,“ kazím její snahu, chci ji přibrzdit, nedá se. Nezdolně vydává energii na podporu milého. Sjednala si schůzku na nejvyšším úřadu, kde se dá na vězeňskou službu stěžovat.
„Opravdu mi naslouchali, myslíš, že s tím něco udělají?“ ptá se plna naděje. „Ze zákona by měli, osobně si myslím, že se nic nestane,“ odpovídám jí skepticky. Po pár týdnech bude veřejné soudní slyšení, ale to je zatím budoucnost. Na průběh i výsledek netrpělivě čekáme.
Stěžovat si oficiální cestou je srovnatelné s vyřizováním žádosti o zateplení domu. Garantuji všem, že obyčejný, rozuměj třeba člověk s nižším či žádným vzděláním, stížnost (ani tu žádost) nepodá. Naštěstí je naše milá vzdělaná a cílevědomá. Ale každá mince má dvě strany.
Zatímco venku milá s vědomím milého rozjíždí boj za spravedlnost, za zlepšení podmínek nejen pro našeho vězně - kolikrát už jsem si vzpomněla na synova slova: „Mami, to si opravdu nedovedeš představit…“ uvnitř věznice se nejspíš někomu stahuje zadek. Synovi se dostává poučení, sám říká, že bylo skutečně přátelské a asi i dobře míněné, aby se začal chovat tak, aby mohla být venku jeho milá spokojená. Aby jí neříkal o svých problémech za mřížemi, aby jí neříkal, že se mu stýská, že mu není fyzicky dobře.
Voláme si: „Moc chci, aby milá byla v klidu, nebudu si už na nic stěžovat.“ Naprosto sobecky se mi ulevilo. „Dýchej, soustřeď se na hezké věci, představuj si vaši společnou budoucnost!“ radím mu poněkolikáté. „Mluv pevným hlasem, když nejsi ze sluchátka skoro slyšet, všichni se o tebe bojíme, vzchop se, to dáme!“ pobízím ho z pohody z venku. „Vím, zapracuju na tom, mám tě moc rád,“ snaží se o mužnější naladění. Máme se rádi, po několika životních nepříjemnostech ví, že se na mě může spolehnout.
Možná, kdybychom si nestěžovali, byl by syn stále ve věznici s příjemným návštěvnickým dojezdem, možná by se už posunul v řadě čekatelů na nekuřácký oddíl, možná by nemusel absolvovat trest v díře, možná by si na něm nevyléval důsledek své profesní neschopnosti vězeňský „lékař“, možná by měl klid. Tak to teď holt máme o dost dál, zatím bez možnosti skypovat či syna navštívit. Můžeme si volat a psát. Kredit je dobitý, známek dostatek.
