Článek
„Vy tam máte jen dva telefonní přístroje?“ ptám se s představou, že za aktuálně volajícími se tlačí řada dalších zájemců. „To bohatě stačí, skoro nikdo netelefonuje.“ slyším odpověď ze zamřížovaného území. „Jak netelefonuje?“ vůbec nechápu, že by někdo netelefonoval, když my jsme v telefonickém kontaktu takřka každý den. Milá denně, my ostatní střídavě. Máma, táta, sestra, kamarád. „Kluci většinou nemají dobitý kredit ani nikoho, kdo by jim tam ty peníze poslal a vlastně ani nikoho, komu by volali.“ V synově hlasu slyším směs smutku a rezignace. Aha, tak takhle to je, to je tedy těch cca 70% vězňů, kteří nikoho nemají, nemají se tedy po propuštění kam vrátit a hlavně, do vězení se logicky opakovaně vrací. Jak málo stačí ke štěstí, uvědomuji si v duchu, syn je sice ve vězení, ale stále má dobitý kredit.
„Jak se máte?“ Synova otázka v úvodu hovorů je vždy stejná. Tuším, že je to proto, aby mě předběhl, abych musela mluvit já a on mohl jen poslouchat. „Máme se normálně, nic nového se nestalo.“ případně „Představ si, že…,“ odpovídám podle aktuální situace. „Co ty, je něco nového? Co jste měli k obědu, k večeři?“ není, na co bych se chtěla ptát. Už vím, že dny za mřížemi plynou všechny stejně nudně, že strava je příšerná, zdravotní péče ještě horší, s ostatními se většinou moc mluvit nedá. Někdy se dozvídám, že „Něco jsem pro svou milou vyrobil a můžu jí to poslat, to je super.“ ale to je výjimka. Většinou se nic nového nedozvím. Přes den si v duchu shromažďuji „zajímavosti“, které mu chci říct, aby řeč nestála.
„Mami, prosím tě, mohla bys zavolat paní XY, že její syn je v pořádku? Jsme tu spolu a on nemá kredit.“ Píšu si telefonní číslo té druhé matky. Její syn je o generaci starší než ten můj, znamená to, že ona bude o to samé starší než já. Volám někam na Moravu, hlas na druhé straně zní opravdu staře. Vysvětluji paní, kdo jsem a proč volám. Je šťastná. Netuší, jak by mohla synovi dobít kredit, nezná nikoho, kdo by jí s tím poradil, možná na to prostě nemá dostatek peněz. Snad se ho dočká ještě někdy naživo, sedí již dost dlouho a ona mezitím nezadržitelně stárne.
Máte zmeškaný hovor od volajícího SOUKROMÉ ČÍSLO. Zamrzí, zabolí. Snad bude volat ještě jednou. A když ne, zítra je také den. Postupem času si všichni zvykáme, otupujeme, už zase vypínám na noc zvuk mobilu, vím, že mezi večerkou a budíčkem mi syn volat nebude. Už mi v hlavě před spaním nestraší „co kdyby volal?“.
Čeká nás první návštěva a na tu musíme jet silní a zocelení, jinak to nedáme. Věřte mi.
