Článek
V některé z diskuzí jsem dočetla o synáčkovi ufňukánkovi. Takhle bych svého syna nenazvala, ani cizího syna. Vzhledem k tomu, že většina vězňů s nikým netelefonuje, nikdo o jejich pocitech neví, nemůže o nich tedy ani psát. Jsem ráda, že mám v této nešťastné situaci to štěstí, že si se synem voláme. Vždy, s přestávkou na tropení malých či větších nepochopitelných kravin, jsme spolu dobře vycházeli. Nikdy se nemusel bát říct mi, že se necítí dobře, že je mu smutno. Nikdy jsem se jeho emocím nesmála, nevysmívala. Obě děti jsou pro mě odmala parťáci. Použila bych Paroubkovo „Kdo to má?“ - ruku na srdce, jaké máte vztahy se svými potomky? Jaké máte vztahy se svými rodiči?
Když byla milá s malým u moře, telefonoval mi syn více, jinak většinu času provolá s milou, to je jasné, a je to další věc, za kterou jsem ráda. Nevnucuji se, prostě tu jsem. Telefonoval mi dopoledne, bylo to v době, kdy ještě nepracoval, telefonoval mi navečer, to byl lačný novinek o svých milých. Dopoledne býval smutný, potřeboval někoho, kdo by ho chytil za ramena a řekl mu: „Dívej se mi do očí, vzpamatuj se, to dáme!“ na dálku to nejde, ať děláte, co děláte, výsledek je nic moc. Přemýšlela jsem pak přes den, co s ním. Navečer už býval mnohem lepší, hlásil, jaká pošta mu přišla, ptal se na milou a malého. Mluvíme, plkáme o nesmyslech, pohoda, stále pohoda a… zlom. „Potřebuju slyšet milou a malého, kdy se vrací?“ Horská dráha jako Brno. Najednou se vezl z vrcholu sešupem dolů. „Mami, máme posledních 30 sekund, tak já Ti zase zítra zavolám,“ končíval tiše. „Zítra ráno Ti řeknu, kdy budou doma, ať můžeš milé zavolat,“ slýchávala jsem pak už jen cvaknutí, ukončení hovoru.
První dny v nové věznici to také vypadalo, že slunce vychází, že bude dobře. Měl mozek zaměstnaný všemi novými pravidly, místními zákony, učil se, co může, co musí, co nesmí, s kým se bavit, s kým ne, jak moc být opatrný… Když toto všechno zjistil, upadl do staré známé letargie, do deprese. Do hlavy se mu vrátily myšlenky na milou a malého. Následovat další sešup. „Jsem od nich hrozně daleko a klidně mě můžou odeslat i dál.“ Oficiálně sem byl prý přestěhován z reorganizačních důvodů v předešlé věznici. Hezky to zní, špatně se tomu věří, ještě hůře chápe. Proč neodeslali přednostně jiného, bezdětného vězně? Proč nemohl zůstat nablízku rodině?
„Piš, do diskuzí se nedívej!“ říká mi dcera. Píšu a aspoň jednou do diskuze, pokud pod článkem je, nahlédnu. Musím dát na vědomí, že tu hroznou ostudu, co syn celému svému okolí natropil, nevnímám jako hroznou ostudu. Prostě se to stalo, musíme se s tím vyrovnat a žít dál. Málokterá rodina žije celý život na růžovém obláčku.
K psaní mého příběhu jsem se rozhodla po neúspěšném několikaměsíčním dohadování se se státní správou. Chtěla jsem a stále chci, aby se na veřejnost dostaly informace, co se může dít. Ruku na srdce, do podobné situace se může dostat každý… nikdy neříkej nikdy.
