Článek
„Taková dálka! Samé známé firmy! Vyšší stupeň dozoru!“ říkali jsme si, když jsme se dozvěděli o synově přesunu do věznice směrem k západním hranicím. Lekli jsme se a báli jsme se. I on měl strach, obavy. Věřili jsme, že dokáže zachovat klid hráče pokeru, ledacos snést, že se nenechá zneužívat, ponižovat. V prvních dvou dnech mluvil do telefonu nejistě, postupně se ale uklidnil, psala jsem o tom v jednom z předchozích článků.
„Je tady XY, známe se z dřívějška, trochu mi tu pomohl, hlásil se ke mně.“ Mám mít radost nebo obavy? Vypínám mozek. Jsem doma, on je ve vězení. Spoléhám na synův zdravý rozum, doufám, že čím je starší, řekněme i protřelejší, nenechá se do ničeho vtáhnout. Ovlivněná shlédnutými filmy z vězeňského prostředí vidím v barvách, co vše lze za mřížemi provádět. Klid. Každý má svůj osud daný - beru si na pomoc kousek z mé životní filozofie. Napadá mě, že komu není rady, tomu není pomoci. A také babiččino oblíbené „každý strůjcem svého štěstí“.
Můžu se snažit být pozitivní, opatrně nadhazovat poučky, ale to, jak můj syn stráví několik dalších měsíců, záleží z velké části na něm. Doufajíc, že aspoň část mých slov k němu doletí, na dálku s ním mluvím. Jako by byl doma. „Co právě děláš? Směješ se? Nepláčeš? Pamatuješ si ještě, jak jsi byl šikovný ve svém poslední zaměstnání?“
„Mami, tady je to lepší, trochu se bojím, že až si tady zvyknu, přesunou mě znovu do předešlé věznice,“ hlásí syn po pár dnech z nového vězení. Pochvaluje si přístup zaměstnanců i spoluvězňů. Tak dobře. Budu v klidu. Přemýšlím ale, jak je možné, že v jedné věznici je přístup lidštější než ve druhé? Prochází zaměstnanci psychologickými testy? Měli by být neovlivnitelní, neměli by si na vězních vybíjet svoji nespokojenost, fyzicky ani slovně. Nebo se zase pletu? A chtěla bych pracovat ve vězení? Určitě ne jako žena mezi vězněnými muži. Mezi ženskými vězeňkyněmi možná. Byla bych lidská, protože to je mou podstatou. Tuším ale, že právě moje lidskost by byla mojí slabou stránkou.
Žít a nechat žít. Ovšem, myslím, že stále platí podmínka - nestěžovat si. A to je kámen úrazu. Stahujeme se. Necháváme v běhu jen stížnosti dosud poslané a načatá řízení. Vyměkli jsme. Syn i systém budou v klidu.
Za slovy „tady je to lepší“ jsem nakonec našla synův klid. Nechci o tom dál přemýšlet. Říkám mu: „Měj se tak dobře, jak jen to ve vězení jde.“ Neodporuje, dříve mi říkal, že to nejde, ani trochu dobře. Teď jen „Zkusím to.“
Z mysli mi ale nejde otázka, co bylo příčinou jeho převezení z věznice do věznice? Tuším, že pravdu se nikdy nedozvím a klid zavládne i v té předchozí věznici. Všem se ulevilo, stažené zadky se uvolnily.
