Článek
„Jak je u Vás?“ syn volá o víkendu dopoledne. Říkám mu, že prší a že vařím.
„Neříkej mi, co vaříš, vůbec to nechci vědět.“ skáče mi pohotově do řeči. Vím to, nechce se o domácí kuchyni, o různých oslavách nemluvě, vůbec bavit.
„Cos snídal?“ ptám se a neočekávám nic dobrého ani úžasného.
„Puding.“ Panebože, pomyslím si. „Ten žlutý,“ doplňuje.
„Nojo, vanilkový, ten je dobrý. S něčím?“ doufám třeba ve vánočku, byť té hodně nízké kvality.
„S rohlíkem.“ upřesňuje. „Kluci mi pomohli jídlem ze svých zásob.“ říká veseleji. „Brzy si koupím vlastní zásoby,“ zní přesvědčivě. Vzhledem k tomu, že do vězení nastupoval s nesplacenými exekucemi, nemá právo na nákupy. Peníze, které bychom mu poslali, jdou zčásti na úhradu dočasného ubytování, z části na splácení dluhů. Naštěstí se ve vězení nechá nakupovat i jinak.
Zamyšlení uprostřed článku. Například: co dělají vězni, když jim skončí trest, pro to, aby co nejdříve splatili své dluhy? Nejčastější odpověď: NIC. Důvod: Nenajdou zaměstnání, nemají kde bydlet, nemají žádný finanční polštář. Co se stane dál? Návrat k nějaké trestné činnosti a hupky dupky zpátky do vězení, kde je jim stejně lépe. Můj malý závěr: z vězně bez zázemí se takřka automaticky stane recidivista. Smutné. Kdo to platí? My všichni. Věřím, že náš syn nepatří do této kategorie a že po propuštění se za naší velké pomoci vrátí zpět do víru normálního žití.
Zpět k jídlu. Vím, že v předešlé věznici si hoši vařili, víte to také, někde v prvních článcích jsem o tom psala. „Kromě odloučení od rodiny, je na base nejhorší jídlo,“ opakuje mi syn po několikáté. Věřím mu. Také vím, že si brzy koupí tvarohy a ovoce. Neměla jsem odvahu zeptat se na místní ceny, zda jsou s vězeňskou přirážkou, a pokud ano, jak vysokou.
Píšu si na papírek, na co se chci zeptat. Seznam se postupně prodlužuje o nové, ještě nezodpovězené otázky. Na některé otázky odpověď nikdy nedostanu. Možná, až bude syn zase s námi.
