Článek
Několika svým známým jsem po počátečním váháním poslala odkaz na mé články. Dostala jsem velkou zpětnou podporu. „Piš pro sebe, pro syna, pro ostatní. V životě mohou nastat různé zvraty, dovedu si ty situace skrz Tvoje vyprávění představit. Těším se každý den na pokračování.“ Moje známá mi říká, že je škoda psát jen jeden díl denně, protože je to krátké čtení a ona by si to celé nejradši přečetla najednou.
„Piš o svých pocitech, to mě baví číst, jsem s Tebou, fandím Ti.“ Jsem už velká holka, umím své pocity vyjádřit, ale také je umím dobře skrýt a nedat znát svůj smutek, zmatek, tvářit se, že jsem naprosto v pohodě. Jsem v častém, hodně blízkém kontaktu s lidmi, pro které jsem vždy usměvavá, vstřícná, chápající, možná i inspirativní, které by nikdy nenapadlo, že si schovávám toto tajemství.
Když jsem již zvyklá na režim - vstanu, zkontroluji mobil, hygiena, myšlenka, zda je již syn také vzhůru a zda je v pořádku, ranní cvičení, odjezd do práce. Za volantem přemýšlím, jestli nezapomene řídit, je skvělý řidič. Práce mám dost, telefon mám stále při sobě, zaplať Pán Bůh, že mohu, co kdyby volal. Cesta domů, rádio hlasitě, zpívám, čistím si hlavu od práce, copak asi dělá? Rychle na poštu poslat potřebné, bude mít radost? Parkuji doma, stále stejně neohrabaně, ještě, že to nevidí. Rychle se převlékám, jdu za svým koníčkem, mezi lidi, jen ať teď nevolá, budu mít ztlumený zvuk! Vrátím se domů, připravuji jídlo na druhý den pro sebe i svého muže, co dnes jedl? „Mami, cvičíme tady s kluky, kupujeme si tvarohy.“ Aspoň tak. Uff, nevrátí se jako vyhublá troska. Večerní hygiena, píšu dopis, často na pokračování, protože prostě není co psát. Přemýšlím, co mu pošlu v další kilovce (balíček tiskovin apod. s hmotností do 1 kg). Trocha večerní radosti a potopení se do snů, s myšlenkou, jestli byl celý den v pořádku.
Na začátku této naší životní etapy, jsem byla plná strachu, strachu, aby si nic neudělal, vypadalo to všelijak. Dnes, po půl roce, jsou mé myšlenky na syna sice plné starostí, ale v poklidu. Směji se, žiju, života si ještě nedokážu užívat plnými, bezstarostnými doušky, ale už v noci nepláču, nebudím se. Vždy mě trochu zabolí, když jdeme na výlet, do restaurace, do kina, k vodě, kamkoliv, že náš syn tohle momentálně nemůže.
Myšlenky na syna jsou se mnou, jak vidíte, stále. Nemůžu mu poslat esemesku, ptát se v ní na blbosti tak, jak se ptám naší dcery. Mám, spolu s ním, svůj vlastní trest odnětí svobody.
Nejsem profesionální psavec, promiňte mi, prosím, občasné kotrmelce a chybky. Zatím budu psát dál.
