Článek
Dennodenně, zkraje hodně nervózně, čekám na vyzvánění mobilu, kdy volajícím je SOUKROMÉ ČÍSLO, syn z erárního telefonního přístroje. Dříve jsem pod tímto číslem celkem čile komunikovala s policisty, a víte co, byli vždy nápomocní a chápaví. První měsíc je o strach hovor vzít, protože ta bolavá duše na druhém konci se ne a ne vzchopit. Zajímá někoho za zdmi věznice, v jakém duševním stavu ten kluk je? Hádala bych se, kdyby někdo tvrdil, že zajímá.
„Mami, pište mi, posílejte mi fotky, vůbec nevím, jak to zvládnu.“ Hlas je tichý, zlomený a plačtivý, časem bude opět pevnější, ale to si ještě počkám. „Kdybych neměl rodinu, tak by to bylo v pohodě, ale takhle, to je hrozné.“ Nejprve jsem si neuměla představit, co asi tak budu psát synovi do vězení, abych ho ještě víc nepotápěla, abych ho povzbudila. Není lehké psát takové dopisy. Volím maximální dávku diplomacie a empatie, nakonec, ač je to k neuvěření, jsme se otevřeli tak, že v dopisech jsme si napsali věci, které bychom si asi nikdy neřekli. Hezkých věcí. I smutných. Těším se na každý dopis s tou potupnou odesílací adresou. Těším se na psaní každého dopisu tím samým směrem. Vyprávím, zlehka nabádám k jemné práci se sebou samým, posílám mu tipy na cvičení, rébusy, hádanky, časopisy, křížovky a samozřejmě známky na dopis. Stačí B, rychlejší to nebude.
„Těch Pět Tibeťanů, to je dobrý, cvičíme to s kámošem.“ Časem, vlivem různých okolností odloží toto asijské cvičení k ledu. Kdo ví, zda se k němu někdy v budoucnu vrátí.
Vím, že někdo cizí naši korespondenci čte, co si asi myslí? Vím, že naše hovory jsou odposlouchávané. Do mysli se mi opakovaně vtírá otázka, kdo má na tohle žaludek?
Obejmutí, pochvala, vyjádření emocí face to face umíme, a je to milé a přirozené. Na dálku je to těžší. Můj dopis končívá ujištěním, že máme syna rádi, že ho objímáme, že jsme s ním, že je to pořád náš fajn kluk. Psaní bolí, čtení bolí. A co teprve telefonáty či návštěva! Ale o nich až příště.
