Článek
Nemám ze sebe radost, z toho, že jsem rezignovala na boj s větrnými mlýny. Nebo ne? Pere se to ve mně, cítím, že bych měla něco podniknout, nevzdávat to.
„Kluci mi říkali, že to nemá smysl, jen mi to tady přitíží, nic se nezlepší,“ reaguje syn rezignovaně na mou myšlenku.
„A kluci také mají děti?“ ptám se a hned si v duchu odpovídám, že asi ano. „Vídají se?“ doplňuji původní otázku.
„Mají, většinou nevídají,“ odpověď je jasná.
Nejspíš většina pobývajících za mřížemi nechce, aby je děti viděly přes sklo. Nevím, pořád nevím, uvnitř křičím, že je to špatně. Kdo chce mít s dětmi kontakt, myslím tím osobní kontakt, měl by mít možnost ho pravidelně mít. Kde to žijeme, jaké je století?
„Proč se vězeň nesmí dlouho objímat se svými milými? Všichni, kdo jsme šli na návštěvu ještě v té předchozí věznici, jsme prošli kontrolou jako na letišti…“ ptám se kamaráda, dlouholetého policisty. Zkouším mu vysvětlit své pohnutky, argumenty.
Je vlídný a chápající, ale vysvětluje mi důvody z druhé strany. „Víš, všichni návštěvníci nejsou jako Ty, někteří přichází s nekalými úmysly. Mohou mít kdekoli cokoli schované, co detektor neodhalí, a při osobním kontaktu to vězňovi předají při stisku ruky, při polibku. Krom toho, za dobu mojí policejní praxe jsem dost poučený. Ve většině případů, ke kterým vyjíždíme, lidi lžou. Lžou a ani nehnou brvou. Naučili jsme se být obezřetní, nevěřit všem všechno, ověřovat, prověřovat. S takovými lidmi se pak svezou i ti, kteří nelžou a jen chtějí pomoct. Řekl bych, že vězeňská služba je nastavená stejně. Stýkají se s těmi samými lidmi jako my,“ dostávám vyčerpávající odpověď a uznávám, že je logická a pochopitelná. Smutné.
Předchozí odpověď policejního barda mi potvrzuje dcera dalších kamarádů, policistka s asi roční zkušeností. „Teto, za tu krátkou dobu u policie jsem přišla o iluze. Všichni lžou. Lžou nám do očí, i lidi, u kterých bys to nečekala.“ Přesto ji její práce baví, nachází v ní smysl, protože občas i jen pomohou lidem v malé i velké nouzi. Hezké.
Řekla bych, že s tím objímáním souvisí i nechtěné dlouhé návštěvy s dětmi, protože, konspirační vsuvka: Žena objímá svého vězně při návštěvě, je tu s dětmi. Zašeptá mu do ucha, že jedno z dětí pro něj má něco schované v kapsičce, ve vláskách. Všude možně. Při hraní a mazlení se s potomkem si danou věc vyzvedne. Hrabe mi? Vrať se k problému svého syna a vnuka, nevymýšlej blbosti! napomínám se. A jsem zase o něco blíž přesvědčení, že musím zabojovat. Ti červíci, kteří nám hlodají v myslích, potvůrky! Hlodají, hlodají, až jsem krásně nahlodaná, asi se pustím do hledání pomoci. Jsem na vážkách, ba přímo na vahách.
