Článek
Syn byl přesunut do jiné věznice, vzhledem k tomu, že má doma potomky, je stále poblíž onoho velkoměsta s metrem. Sice o něco dál, ale s přijatelným dojezdem. „Mami, já jsem rád, že jsem tady. Je tu prima pan vychovatel, mluvil jsem i s paní kurátorkou.“ Duši mám klidnější, srdce již nebije jako o život. S paní kurátorkou je v kontaktu i synova milá, moc ji chválí. Kéž by všichni fungovali tak, jako ona! Viděno zpětnou optikou tomu tak bohužel není.
Zdá se, že celá synova situace se zalévá sluncem, šance na dřívější propuštění je opravdu velká. „Povolili mi kontakt přes Skype! Jednou za 14 dní tak uvidím milou a malé,“ pláče syn radostí. To je výborná zpráva. Pokládám za důležité, aby obzvlášť malý tátu vídal a slýchal aspoň takto.
Milá rozjíždí kolotoč žádostí o přerušení trestu v půlce, syna v tom samém podporují i vychovatelé. Prý je velká šance, že se to povede. Moje radost je nepopsatelná, nicméně za roky synova dospívání na hranách zákona si tuto možnost ponechávám jen jako záložní a počítám s delším, původním termínem propuštění. Dnes vím, že jsem udělala dobře. Nikdy nevíte, co se může stát. Co může zhatit veškeré naděje. Ale vrátím se ještě do minulosti, na návštěvu s milou a malým.
Úvodní „ceremoniál“ je stejný jako při první návštěvě. Návštěvní místnost je ale dlouhá nudle s dlouhým stolem, plexisklové přepážky nechybí, stoliček je více. Jsme sledováni, myslím, že i odposloucháváni. Co už. Syn se mazlí s malým, ten ho tahá za fousy, za vlasy. Vše je mu dovoleno. Občas přijde ostraha s upozorněním, aby malého dal zase na chvíli mamince. Tak na střídačku. Nechápeme proč, ale od toho tu nejsme. Po hodině a půl beru vnoučka a nechávám zbytek návštěvní doby jeho rodičům pro sebe. Kroužím s kočárkem kolem věznice, malý spokojeně spí. Dubnový den pomalu končí, začíná se stmívat. Přemýšlím, proč se toto celé stalo, co nám to má dát, ukázat. Jednotlivcům, rodině…
