Článek
„Mami, poslal jsem Ti navštívenku, musíš ji mít s sebou, aby Tě za mnou pustili.“ Na první návštěvu jedu sama. Ve věznici se musím hlásit v 7:15, návštěva začíná v 8:00. Ukazuji navštívenku, občanský průkaz, dostávám kartičku se špendlíkem. „Všechny věci si dejte do skříňky, s sebou můžete mít jen kapesník.“ Poslouchám, provádím. Ještě mě čeká prohlídka asi jako na letišti. Vše jsem splnila, kartičku s označením přišpendlila na mikinu, spolu s ostatními očekávám začátek návštěvních hodin.
V životě se záměrně vyhýbám místům s negativní energií, nejezdím do bývalých mučíren, koncentračních táborů apod. Mrazí mě z nich. Teď bych si nejradši dala panáka, velkého, nebo dva. Jsem ve velkoměstě, kousek od stanice metra. Budova je stará. Smrdí. Hrozně smrdí, než si zvyknu, zvedá se mi žaludek. Ne, nesáhnu na nic, všude je zašlá špína. Za normálních okolností bych sem nikdy nevkročila. Duch lidí, kteří zde byli trápeni, jako by létal všude kolem.
Hromadně přecházíme do návštěvní místnosti, v tomto případě tělocvičny. Je zde spousta malých stolků uprostřed přepažených plexisklem, u každého jsou dvě židle. Předem jsme upozorněni, že se s vězni můžeme obejmout na začátku a na konci návštěvy, jinak žádný kontakt. Vězni jsou již připraveni u stolků. Panikařím, najdu syna? Mává na mě, úsměv od ucha k uchu. Úsměv plný radosti a bolesti. Rychlé obejmutí, snad se mi povedlo předat mu aspoň trochu energie.
Na výběr je délka návštěvy hodina a půl nebo tři hodiny. Vybíráme tu delší možnost. Po hodině již mluvíme o nesmyslech, všechno důležité jsme si řekli co nejrychleji, asi abychom to stihli. Zbylé dvě hodiny se neskutečně táhnou až k bolestnému rozloučení.
Rychle pryč, na vzduch. Snad mě nohy udrží, brečím jako malá holka, volám dceři, synovu tátovi, synově milé, nádech a výdech. Tuto návštěvu budu mít v paměti dlouho. První, těžší než všechny následující. Ale ty již nejsou ve velkoměstě, syna přesunuli do jiného zařízení. Pojedeme za ním s milou a malým. Ve dvou, resp. ve třech, návštěvu a následné pocity zvládneme lépe.
