Článek
Mám na své články různé ohlasy. Od mých blízkých hezké, znají mě a ví, jak mi bylo, jak mi je. Jsem ráda, že u článků jsou i diskuze. Sice nemám moc diskutujících, ale lepší málo než žádní. Někteří jsou chápající, jiní v opozici. Moc ráda bych každému odpověděla nebo dala líbítko, ale tím by skončila moje anonymita. A to nechci.
Můj příběh, příběh mého syna, je pravdivý. Moje pocity jsou takové, jak je popisuji. Jak tak píšu, přestalo mě mrzet, že nemůžu napsat názvy konkrétních věznic ani jména konkrétních lidí. Nakonec myslím, že to tak je dobře. I oni mají nejspíš rodiny, kamarády, známé. Lidé často mají dvě či více životních rolí. Tu domácí – „S tím tvým tátou je taková legrace!“ říkávala jsem jedné z mých kamarádek kdysi. „Ale jen, když máme návštěvu, jinak je to hrozný morous.“ odtajnila mi malou pravdu o svém otci. Nebo pečlivý zaměstnanec, co by se v práci přetrhl, ale doma se mu nic nechce. Nebo úslužný či úslužná v práci, který, či která se k rodině chová jako k hadru. Těch případů bychom našli. Třeba já jsem v práci pečlivá, doma mám ale ráda uklizeno jen, aby se neřeklo, aby tam bylo příjemně, útulně. Vedu lidi, mám za ně zodpovědnost a nevadí mi to, ale doma se této role s radostí vzdávám. Cestou do práce a z práce dennodenně probíhá moje vnitřní transformace z pohodové a milující, také ovšem měkké, matky na až moc zodpovědnou a pečlivou zaměstnankyni. Máte to podobně?
A zrovna tak to mají zaměstnanci věznic, soudů a jiných státních zařízení. Např. báječný otec nebo báječná matka vs … a opačně. Nikdo neví, co se tomu druhému honí v hlavě, jaké má radosti, starosti. Každý má/máme nějaké své tajemství.
A já jsem Vězňova matka. Nejsem ráda a neznám nikoho, kdo by chtěl mít děti v pasťáku nebo ve vězení. Od známých vím, že mají podobné pocity jen proto, že jejich potomek potřebuje pomoc psychiatrů, pomoc na duši, že je občas schovaný v bezpečí léčebny. To je zase jejich tajemství, trošku jsem ho teď pustila ven. Co není hezké, příjemné, pozitivní, o tom jakoby se nechtělo mluvit, jakoby to kazilo reputaci nejen rodině, ale i celé komunitě, společnosti. Divná doba.
Zpátky do reality. Když byla naše milá u moře, měla jsem mnohem více času mluvit se synem po telefonu – věnoval mi velkou část minut určených pro ni. Bylo to hezké, povídali jsme si často o ničem, často o jeho pocitech. Vnímám jeho strach, zda to zvládnou, zda ho malý pozná, zda ho milá ráda obejme. Říkám mu „Musíš věřit v dobrý konec! Víra, nemusí být v Boha, je důležitá!“ tak snad to dobře dopadne.
