Článek
„Malého teď několik měsíců neuvidím. Můžu s ním skypovat, ale nesmí u toho být milá.“ říká mi syn a pomalu klesá zpátky na dno. Návštěvy teď bude mít jen přes sklo a sluchátko, nemá smysl, aby se jich roční klouček účastnil.
„To je divné, řekla bych, že to dokonce ani není možné!“ nevěřícně mu odpovídám, v hlavě mi letí, koho se zeptám, kde najdu informace, jestli je to možné. Co jejich vztah? Osobně ho moc navázat nestihli, malému byl necelý půlrok, když se táta stěhoval za mříže. Měli možnost kontaktu jednou za dva týdny přes Skype, malý s námi jezdil na návštěvu, při které docházelo k jejich vzájemnému kontaktu. Viděli se, slyšeli se, nacítili se. A tomu je teď konec. Můžou se jen slyšet přes mámin telefon. Tak málo, takové nic. Nikoho to nezajímá.
Pročítá někdo ve vězení osobní složky vězňů? Zajímá se někdo, zda mají partnery, děti, rodiče, zda se jim stýská? Ptá se jich někdo, jak to celé zvládají? Ptá se někdo na pocity dětí? Zjistila jsem, že v některých věznicích ano, v ostatních je to hudba budoucnosti.
Na sociálních sítích smutně čtu výsledek boje známé harfistky a jejího partnera, dirigenta, o jejich dvouletého synka. Vlastně mě vůbec nepřekvapilo, že synka, ví bůh proč, soudkyně přiřkla do výhradní péče otce. Nezjišťuji více podrobností, příspěvky zmíněné maminky jsem četla, vůbec nevypadá jako matka, co se nemůže, nebo snad neumí, či se dokonce nemá starat o své děťátko. Neznám rodinu maminky ani tatínka. Napadá mě ale, že jedna je bohatší, a ta asi vyhrála. Peníze na lepšího právníka, na lepší posudek, na spoustu dalších „lepších“ lidí, věcí…
„Mami, nic nepodnikej, dají mi to tu sežrat. Mám teď klid. Vydržím to, ale je mi z toho hrozně,“ zdůrazňuje mi ke dnu klesající syn. V rychlosti mu vyprávím o boji harfistky a dirigenta, ve snaze zmírnit jeho trápení, aby věděl, že takové trápení nemá sám.
„Kdo má prachy, má všechno,“ vrací mě nohama na zem. Už kdysi dávno mi říkal, že „tam a tam (státní úřad) si koupíš, na co si vzpomeneš, musíš jen vědět, do kterých dveří vejít a co mít v kapse.“ Párkrát ho tam jeho tehdejší šéf poslal. Podrobnosti neznám, nechci.
Karma je zdarma, aneb na každé prase se vaří voda. Zpět k tomu malému. Píšu hlavně o malém, velká sestřička sjíždí fotky a videa s tátou, ptá se na něj. Kontakt mají navázaný, přerušený a za pár měsíců ho znovu obnoví. Přerušení = znemožnění kontaktu s maličkým považuji za porušení lidských práv obou, syna i vnoučka. A ještě nevím, co s tímto svým přesvědčením udělám dál. Možná, na synovo přání nic; možná i přes synovy prosby přece jen něco ano.
