Článek
„Volal Ti?“ rozčileně mi volá milá. Kroutím hlavou a než stihnu odpovědět, pokračuje. „To je takovej blbec! My se snažíme dostat ho co nejdříve ven, víc už pro to nejde dělat,“ začíná vzlykat, „a on to celé podělá.“ pláče. Slunce, které dosud ze všech sil zalévalo naši situaci, začíná zapadat. Píchlo mě u srdce. Dozvídám se to, čeho jsem se bála v souvislosti s událostmi, které zapadajícímu slunci předcházely.
Stres, stýskání, smutek, psychická nepohoda napomohly zhoršení synova astmatu. Lékař, který, ví Bůh, jestli je vůbec lékař; jehož jméno lze na internetu dohledat a zjistit, že se v minulosti nechoval jako ctnostný občan, má k vězeňským pacientům specifický vztah. Ve veřejných recenzích jsem o něm četla, leč nechtěla věřit. Pacienti, leckdy určitě kvazi pacienti, pro něj nejsou ani ta čísla, zdá se, že pro něj vůbec nejsou. Synovi nevěří, syn se postupně sesype, psychicky rozloží. Ale to byly jen mráčky, které se nám zvenku nezdály být důležité.
„Kámo, nic si z toho nedělej, dej si s námi panáka!“ tak nějak proběhlo nalákání na vězeňskou oslavičku. Ano, jde to, vězni si umí vyrobit alkohol, umí se opít, umí se poprat. Neodolal, panáků si dal více. Prý se nepral. Trest dostal. Mimo jiné tím zhatil veškerou snahu jeho milé o to, aby co nejdříve byli opět spolu jako rodina.
Co teď, co dál? Slunce je zapadlé, budeme se znovu zvedat ze dna. Zklamání. Bezmoc.
