Článek
Vždy se měli rádi. Jsou od sebe jen o třináct párů měsíců. Dělala jsem všechno pro to, aby na sebe nežárlili, aby nemuseli mít pocit, že jeden je důležitější než druhý. Nebyli biti, nesnáším fyzické tresty. Vlastně nesnáším jakékoliv tresty. Hranice nastavit, ale nechat v nich mezerku, aby za ně mohli vykročit a sami zjistit, co je za nimi, dobré i zlé.
„No, tak to se nediv, že syn takhle dopadl…“ mohl by kdokoliv říct a možná by měl pravdu. Nevím.
Slýchala jsem od své matky otázku: „Co z nich vyroste?“ V synově případu mi ale nikdy neřekla, že mi to říkala. Také si s ním jako babička a děda užili své.
Syn vymýšlel rošťárny, sestřička mu pomáhala s jejich realizací. Spiklenci v dobrém i zlém. Měla jsem radost z jejich symbiózy. Mají se rádi dodnes, přestože se i jejich cesty před pár roky na čas rozešly, aby se po čase znovu sešly. V době, kdy syn žil svůj dobrodružný život, se od nás vzdálil. Bylo to velmi těžké období pro nás všechny. Tehdy se naplno projevila podpora mé dcery. Dospívající, empatická, nepanikařila, nevyčítala, objímala, hladila.
„Jasně, že pojedu za bráchou na návštěvu,“ jedu také, vidím je, slzavé, ona vyšlapávající jako švýcarské hodinky, on momentálně s pochroumaným strojkem. Rádi se vidí, slyší. Je to jako návrat do dětství. Syn své sestře volá. Střídá nás s telefonáty. Nejvíce se věnuje své milé, pak mámě, tátovi, sestře. Aspoň pár minut týdně.
Onehdy jsem je zaslechla. „Malý si nic nebude pamatovat, neboj,“ uklidňuje ho sestra, když jí nejspíš říká o svém trápení, o nemožnosti být s malým, s dětmi.
„To dáš, vylezeš silnější, uvědomělejší,“ věří mu. Pak nevím, co si říkají, ale ona se směje, skoro by se za břicho popadala.
Dcera, sestra, teta synových dětí. Milující teta. Svoje děti zatím nemá, ale rodinná prťata miluje. A ona milují ji.
Volají si, píší si, těší se na sebe, sourozenci. Mám z nich radost. I když jsem vězňova matka. Ta spojitost s vězením mě ale mrzí, štve, trhá srdce, ani trochu netěší.
