Článek
„Milá mi poslala plyšovou drobnost, musel jsem to dnes poslat zpátky.“ říká syn smutně, naštvaně, vztekle, přidává k tomu plno nelichotivých nadávek směřujících k pracovníkům věznice, podotýkám, že lepší by asi bylo nadávat na vězeňská pravidla.
„Malého neuvidím a za sklo ho nechci, to nedám, potřebuju ho držet, mazlit se s ním, smát se s ním.“ Nemůžu mu říct, že to bude dobré, že bude lépe, je opět na dně. „Víš co, vydržel bych to tu, to asi není problém, nejhorší, je, že nemůžu vidět malého,“ pláče, což tu dlouho nebylo. Zbystřím, upozadím své chlácholivé centrum, zapojím racionální myšlení. „Napíšeme žádost, ne stížnost, žádost,“ snažím se ho podpořit. „Ne, to bych zase šel proti proudu. A to se prostě nesmí,“ jak mám povzbudit tátu, kterému se tak moc stýská po synovi, že přemýšlí o nejčernějším scénáři? „Mami, já jsem nikdy neměl černé myšlenky, ale tady je mám denně. Každý den bez malého mě přibližuje smrti,“ doprčic, co to mele? Co si mám s takovou informací asi počít? Slyší ji ten, kdo poslouchá naše hovory, zapíše ji někam, předá? Vědí, že potřebuje pomoc, odbornou pomoc, ne žádné další deptání?
„Co je nového?“ ptá se plný naděje na nějakou úžasnou novinku, cokoliv. Mám ale špatnou zprávu. „Mluvila jsem s mamkou milé, milá má rozbitý telefon, nejde jí telefonovat. Zjisti, zda tě s ní můžu propojit, ať zase nejdeš do díry!“ „To nedám, fakt to nedám, na nic se ptát nebudu, nedovolí mi to, spojíš nás, ať jdu do díry, je mi to jedno.“ Čiré zoufalství. Ještě pár vět, slov, co nejneutrálnějších, a „Zavolám Ti zítra, jo?“ rezignuje, nemůže.
K tomu kontaktu vězněných rodičů s potomky jsem našla na netu spoustu materiálů, všude se píše, že vězni nesmí být kontakt zakázán, jak je obzvlášť u malých dětí rozvoj vztahu s rodičem, byť za mřížemi, důležitý! Existuje spousta organizací, neziskovek, které pomáhají jak vězněným, tak i nám před mřížemi. Říkám o tom synovi, nechce ani slyšet, že bychom něco z toho využili. Bože, co mu tam udělali tak hrozného? Znovu si hrozně přeju, ať ti, co za tím stojí, aspoň nemůžou spát. Mimoděk si vzpomínám na radu z informačního webu o vězení - hlavně si nestěžujte.
V diskuzích jsem opakovaně zahlédla postěžování, že nikdo neví, za co syn sedí. Za přečin. Využívám služeb Wikipedie: Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2). Ostatní trestné činy se pak nazývají zločiny.
Synův přečin v krátkosti - podvod - někdo si u něj něco schoval a on to prodal a peníze si nechal. Vůbec to není na pochvalu ani na schvalování, ale není to ani na to, kam se dostal a co se s ním děje. A já prostě nemůžu pochopit, že je to možné.
