Článek
V psaní dopisů i v telefonátech pokračujeme i v nové věznici ve starém stylu. Kromě adresy se nic nezměnilo. Starou adresu jsem psala z hlavy, novou opakovaně vyhledávám na netu, časem se ji také naučím. Kéž je poslední, na kterou budu dopisy posílat. Víme, že stěhování se do nové věznice není dobré, což mi potvrdil i známý, bývalý vězeň.
Milá s malým jsou u moře, pro mě a syna je nové, že pro sebe máme více času na telefonní hovory. Na dobu určitou. Mám napsáno, co mu chci říct, nosit myšlenky jen v hlavě nestačí. Jakmile zazvoní SOUKROMÉ ČÍSLO, všechny je zapomínám.
„Můžeme Ti posílat fotky milé a malého, od moře? Jsem ráda, že odcestovali, milá to potřebovala jako sůl. Odpočinout si.“
Po chvíli váhání mi říká, že ano, že bude rád, ale že je hrozně smutný. „Jsou ode mě tak daleko!“
„Daleko jsou, ale brzy se vrátí, milá pro Tebe točí spoustu videí, fotí malého při každé příležitosti. Neboj!“ To se mi to říká, že jo…
Jsem na pár dní spojkou mezi u moře odpočívající milou, která mi píše zprávy, a synem, kterému vyřizuji například to, že v pořádku dorazili do cíle. Podobně jsem, jako spojka, fungovala i v prvních dnech synova uvěznění.
„Přišly Ti časopisy, co knížka?“ Ptám se v obavách, jak to bude v novém místě fungovat.
„Všechno mám, moc vám děkuji.“ Nemusí mi být vděčný, přesto vděk v jeho hlase vnímám.
Chystám novou zásilku, kilovku. Postupně se naučím, co lze poslat do věznice s vyšším stupněm ostrahy a co už ne. Mohli byste si myslet, že do knížek vpisuji tajné vzkazy či šifry. Není to tak. Chápu synův trest, jsem jen synova podporovatelka, udržovatelka jeho duše na trochu slušné výši. Nikdy se neúčastním lhaní či páchaných nepravostí. Nemám to ráda. Bytostně jsem nastavena tak, že není třeba toto činit. Co mi má synův trest ukázat?
„Nepotřebuješ poslat mikinu, tepláky?“ Už jsme synovi oblečení posílali, nebyl to problém. Žádné značky, žádné nápisy, jen to nejobyčejnější, co se sežene.
„Ještě ne, to bych měl vědět v průběhu měsíce,“ říká zkroušeně. Je mi jasné, že by chtěl nejen tepláky nebo mikinu, ale i svou deku a polštář. Když to půjde, ty první věci mu rádi pošleme, o příjemných spacích potřebách si ještě může nechat zdát, až doma.
Nové je i to, že v této věznici je psycholog, což vnímám velmi kladně, zatím. Vnímám ho jako možnou pomoc při řešení problému s odloučením syna a vnoučka. Psychologové přece něco vědí o dětské dušičce, o potřebě kontaktu s rodičem. Mám novou naději.
