Článek
„Mami, to jsem já, jsem ve vězení, jsi první, komu volám…“ zlomený hlas, pláč milovaného dítěte, kvůli kterému jsem se už tolik natrápila, naplakala. Teď musím být silná, ostatně jako vždy. Mozek mi nestíhá brát, povzbudivá slova docházejí. Přestože někde v pozadí mé mysli byla možnost takového vyústění horskodráhové puberty mého syna uložena, zaskočila mě. Srdce se mi trhá na kusy.
Něco málo o nás:
Mám dvě děti, syna a dceru. Vyvažují se v mém životě jako závaží na starých váhách. Měly hezké dětství, sice s rozvedenými rodiči, ale bez větších konfliktů, ve vesničce dříve zvané střediskové. Obě děti studovaly střední školu v nedaleké Praze. Tam začíná můj příběh vězňovy matky. Dcera využila možnosti Prahy dle rodičovských představ, vystudovala, pracuje, zdá se, že tam šťastně žije. Syn využil kde co, hlavně volnost, kterou studiem v Praze získal. Školu nedokončil. Pořádnou, rozuměj normální, práci nehledal, tudíž ani nenašel, zato spoustu nových takzvaných kamarádů, rád se nechal přiučit všemu, o čem si myslím, že není nutné k životu. Prožili jsme společně jeho pubertu. Na čas se naše cesty rozešly, aby se znovu sešly. Potřeboval, co vlastně potřeboval? Ukázat světu, že je frajer; nám, že peníze jsou všude kolem, stačí jen natáhnout ruku?
Můj příběh je protkaný láskou k oběma dětem, obě to vědí, nerozděluji je na povedené či nepovedené, dobré či horší. Dávám oběma stejně, materiální podporu i lásku. S láskou všichni pracujeme hezky, to se mi při výchově povedlo, chválím se, abych se nezačala zatracovat.
„Neboj, všechno zvládneme, je to jen pár měsíců.“ Jsem statečná, polykám slzy zklamání a smutku. „Nedám to, mám strach.“ Slyším sotva slyšitelnou odpověď. Je to jako strach při zjištění vážné nemoci. Co teď, co dál? Domluvíme pár potřebných praktických věcí. Další kontakt bude zatím písemný.
V prvním dopise se dozvídám, že pro systém už to není kluk s tím krásným jménem, co jsme mu s jeho tátou kdysi vybrali, je to číslo. Smutné číslo. Jsem vězňova matka. Je to na mně vidět? Vědí to všichni? Můžu jít ven? Nejsem na tuto svou novou životní roli hrdá, pár měsíců ji prostě budu hrát a zvládnu ji. Zvládnu, zvládneme to spolu!
Přichází první dopis s důležitými informacemi, moc se na něj těším. Je smutný, hrozně moc smutný. A navíc, na obálce jsou uvedeny odesílatelovy údaje, jméno, datum narození, adresa vězení. Tak už to budou vědět všichni. Ach jo.
