Článek
Pátek, konečně je pátek!
Ať už je zase pátek!
Kdyby byl tak pátek každý den!
Znáte tyhle výroky? Používáte je? Určitě ano. Anebo jste je někdy v minulosti použili.
My, co pracujeme od pondělí do pátku, pátky milujeme. Pro někoho jiného, komu začíná pracovní týden v jiný den, může být pátkem třeba středa, ale celkově všichni víme, co znamená pátek a víkend. Zkrátka volno, kdy si i ti, kteří třeba pracují doma a komu víkendem pracovní povinnosti nekončí, dopřejí trochu volno a alespoň ve své mysli se nastaví na víkendový odpočinek nebo lehké zmírnění tempa.
Všichni milují pátek. Tedy volno. Tedy možnost nechození do té zpropadené práce, do které se nám nechce ráno vstávat a ze které chceme odpoledne co nejrychleji vypadnout a být už už doma, vychutnávat si hodiny čehokoliv co provádíme po pracovní době, aby nás k večeru přepadla úzkost a stres, že ráno opět vstáváme.
Mně obecně pondělí nevadí. Dokonce ho mám i ráda. Těším se po víkendu na režim, na pravidelnost vstávání a provádění svých ranních rituálů, které vykonávám jen v týdnu, protože mám na to klid, a ke kterým se z různých provozních důvodů o víkendu nedostanu.
Moje nadšení z pondělního dne, kterým většinou irituji své kolegyně, mě ale brzy přejde. Zpravidla během pondělního dopoledne. Nadšení vystřídá zděšení, že tohle všechno (vstávání a makání a permanentní hrnutí povinností před sebou, nevyspání a únava) bude trvat zase AŽ do pátku, a že to tudíž musím vydržet, přežít a přeju si, ať mi to uteče.
„Ať nám to uteče!“, přejeme si na chodbě s holkama, když se loučíme ráno u kabinetu a rozprchneme se do svých tříd.
„Ať to přežiješ!“, přeju manželovi, když mu ráno, cestou na nádraží, volám za auta a přeji mu hezký pracovní den. Je to můj rituál, volat mu a říct si s ním společně pár hezkých slov.
Já taky preferuji volno. Nemyslete si! My Češi to máme asi takto nastavené v hlavě. Máme rádi volno, relax, pohodičku, nejlépe nic nedělání a žádné povinnosti. Neříkám, že všichni, ale je to takový náš všeobecný trend.
Žijeme v rytmu pondělí až pátek, kdy se odehrává to hrozné. Makat, přežít v práci, odedřít to, myslet na konec pracovního týdne, a potom přijde ta slast. Volníčko. A hurá na chatu, hurá šopovat, hurá na výlet. Nemyslet na všední dny.
V pátek jít pařit, v sobotu se z toho léčit a hlavně si to užít!
Prvních pět dní v týdnu přežít a sobotu a neděli si užít.
Než se dostaví nedělně odpolední deprese, že se blíží pondělní ráno.
Jenže!
Protože má kalendářní rok padesát dva týdnů, máme jen padesát dva pátků. A rok je fuč. A jedeme další kolečko.
Pokud si budu pořád přát, aby už byl zase opět pátek, a nebudu vnímat ty ostatní dny, rok mi uteče, život mi uteče. Budu zase rychle o rok starší. A já nechci být o rok starší!
Chci zpomalit. Vnímat dny po sobě. Vychutnávat si náhlost pondělí, táhlost úterý, středeční manželské povinnosti, čtvrteční předzvěst blížícího se odpočinku a užít si nedělní Studio kamarád bez bolení břicha z toho, že nemám ještě hotové úkoly do školy.
Každý den je (prý) krásný.
Zpo-mal-me…Užijme dne. Kteréhokoliv. Ať nám život neuteče, ať se nesmrskne na 52 pátků a dnů, ať ho prožíváme, den po dni, tak jak plyne, se vším, co nám přináší a bere.
I kdyby byla chvíli nuda. Úterní podvečer může být stejně fajn jako sobotní dopoledne.
Mě už je fajn.
Už se do toho vžívám.
Protože zítra,
zítra je pátek!
