Článek
Máme chatičku na samotě u lesa. Ne tak docela na samotě. Sousedy sice máme od naší chatičky daleko, ale kolem naší chatky, vlastně středem pozemku, vede cesta, ze které bohužel Česká Třebová udělala cestu naučnou.
Nebylo tomu tak vždycky. Dříve tu žádná naučná a zajímavá stezka nevedla. Byla tu jen cesta údolím a přírodou, ze které místní obec udělala lákadlo a „oázu klidu“, cestu pro milovníky studánek a turisticky zajímavou trasu.
Když je hezky, chodí, běhají a jezdí kolem kolaři, chodci, běžci, pejskaři a maminky s kočárky a jiná individua.
Pokud jste turista a jdete údolím, obdivujete okolní lesy, mloky, lopuchy, zarostlé louky a meandrující potok, jé chatička, ta je krásná, taková malinkatá a retro, tu bych chtěl taky. Obdivujete přírodu a samotu.
Pokud jste ale majitel takové chatky „na samotě“, jsou všichni, kteří jdou kolem, pro vás čumilové, otrapové, lufťáci a „mufloni“, a máte jich dost. Chcete soukromí.
Nevadí vám pozdravy „dobrý den“ a „to je krásný pes“ a „ta chata!“, nebo „vy jste krásní taky“. Když je to ale už ten den dvacátý člověk, dvacátý turista okukující váš binec na zahradě, a to jak funíte, když skládáte dřevo do kůlny, leze vám to už krkem.
Já vím, že za to ti lidi nemohou. Cesta prostě vede kolem nás. Navíc se teď všichni snaží žít více s přírodou a chodit hodně ven. Jenže když už slyšíte čtyřikrát po sobě „dobrou chuť“, protože zrovna jíte venku pod přístřeškem oběd a prošli kolem tři skupinky s pejskama a prosvištěli dva kolaři, kteří stihli říct přání k obědu v rychlosti, ve které jeli a neodradilo je ani štěkání našeho hlídacího psa, máte toho dost.
Můj muž uznává jen jednu formu komunikace s kolemjdoucími lidmi. Je to okamžik, kdy někdo jde kolem, a nahlas řekne: „to je pěkné“, a myslí tím bůhví co, možná celkový výjev obrazu naší chaty na samotě, stromu anebo zajímavého plotu. Jednou jedna paní sesedla z kola a začala fotit stavbu, na kterou je manžel náležitě hrdý. Přístřešek se zajímavou a složitou střechou. Na tuto paní myslel Honza dlouho… Takoví návštěvníci místní stezky mu nevadí.
Na našem rustikálním plotě, který sestává z klacků vedle sebe přibitých na konstrukci ohrady, máme hrnečky. Proto ten nadpis. Jdu konečně k věci.
Dali jsme si na plot hrnky a moc se nám to líbí. Já miluju hrnečky na plotech.
Vždycky když vidím někde chatu, která má na plotě před ní pověšené hrnečky, zastavím a prohlížím si je a říkám si, který se mi líbí, který z dětství znám, nebo do kterého bych si udělala kávu.
Na našem plotě máme pár takových starých kousků. Hodláme jich tam dát více. Občas nějaké dostanu, někdo třeba vyřazuje a dá mi je.
Minule jsme přijeli na chatu a ty nejhezčí hrnečky z našeho plotu zmizely. Byly to takové ty hrnky, co mají na sobě obrázek malovaného ovoce. Na jednom je jablko, na druhém hruška, na dalším hrozen vína. Víte, co myslím. Od někoho jsem dostala celou sadu. Jsou krásné. A já, věříc v bezelstnost lidí, kteří chodí kolem naší chaty a kteří mohou jen sáhnout a vzít si z plotu jakýkoliv hrnek, ale ze slušnosti to neudělají, já je tam dala a měla radost, jak jim to tam sluší.
Najednou hrnky fuč! Ty škaredší tam nechali.
Věruško, sousedko, kde jsi byla, když jsi říkala, že nám chatu hlídáš! Že by tě naštvalo, že od té doby, co jsi povídala, že nám sedáváš za brankou na schodech, jsem začala branku zamykat na řetízek se zámkem? Asi.
V první chvíli, po zjištění krádeže, jsem byla naštvaná. Mrzelo mě to. Představila jsem si, jak asi zloděj vypadal. V duchu i nahlas jsem mu spílala. Když jsem se dost vyvztekala, začali jsme nad zlodějem s mým mužem uvažovat jinak.
Co když to vzal někdo, kdo nemá doma hrnky na čaj a nemůže si je koupit? Co když je vzal někdo, kdo dal podobné hrnky do zastavárny a teď nemá na jejich vykoupení a musel (a třeba nebyly jeho, třeba byly babičky) nám je vzít a možná má v hlavě myšlenku, že je vrátí?
Nebo je odcizil někdo, komu je taky ukradli z plotu a on je tam prostě potřebuje, tak nám je odnesl (doufám, že nepodezírá nás, my to nebyli!). Anebo je zkrátka čmajznul někdo, komu se líbily. Nemohl odolat. Třeba kleptoman, který za to nemůže.
Ať už to byl kdokoliv, místo abych si přála, aby ho dostihla karma. Zavolala jsem směrem od plotu: „odpouštím ti!“ Myslím, že tam v té chvíli nikdo nebyl, ale ulevilo se mi.
Sama jsem v dětství něco malého ukradla, takže znám ten pocit, že i když to nikdo nezjistí, špatné svědomí si z toho nesu celý život. Proč si zlobou na onoho člověka kazit den. Navíc neznám celý jeho příběh.
Ještě mě napadlo, dát na plotek k hrnečkům nějakou upozorňující ceduli.
Stálo by na ní:
Pokud vezmeš hrnek, bude z tebe krtek!
Nebo:
Vezmeš – lehneš! (to vymyslel můj muž Honza)
A já to ještě vyšperkovala na údernější:
Vezmeš – lehneš – krleš!
Nejspíš se to všechno stalo proto, abych dokázala odpustit (takovou blbost) a prošla zkouškou. Úplně bych na to bývala zapomněla. Vzpomněla jsem si až dnes. Přijeli jsme na chatu a na plotě jsou pořád ty mezery mezi hrnkama. Po oné „krádeži“. Jedná se o pitomé hrnky, nejde o život.
Prosím vás! Kdybyste šli kolem a zalíbily by se vám ty naše starý a hezký hrnky a měli byste pocit, že je potřebujete, chcete, nebo je musíte vzít domů, vemte si je. Dělejte podle sebe. Půjčte si je a pak vraťte, nebo si je nechte a věnujte je někomu jako dárek.
Vesmíre (Bože), halooó! Je to tak správně? Zkouškou jsem tedy prošla?
P. S.: Mám doma ještě jednu úplně stejnou sadu hrnečků s ovocem. Někdo mi je zase dal. Mám je dát opět na plot?
