Článek
Nejraději uklízím, když nejsou ostatní členové rodiny doma. Proč? Protože před nimi se musím krotit, zachovávat jakž takž nějaký systém, nějaký směr a úhlednost a navíc, usměrňuji se, abych o ně nezakopávala, nebo spíš oni o mne a nekladla jim do cesty pastičky v podobě nastražených košťat, mokrých hadrů a rozházených knížek.
Dobrý den. Vítejte v mém světě. Je to svět barevný, plný kouzel a vůní, dobrodružství a napínavých příběhů.
Dívat se na něj očima druhých, vypadá můj svět jako planeta chaosu, stresu, nepořádku a hluku. Ten hluk vydávám občas i já. Zpěvem, křikem na dceru (když nechce uposlechnout moje rozkazy ohledně jejího bince v pokojíku) a smíchem.
Je mi jasné, že z mého pohledu to vypadá jinak než zvenčí. A úplně to chápu. Chci ale ten můj pohled trochu objasnit, vylíčit a popsat.
Snad pro ty, kteří máte doma stejného tvora jako jsem já. Více ho pochopíte.
A také pro ty, kteří jste jako já. Ať víte, že v tom nejste sami.
Tak tedy k mým zvykům.
Pokud jsem doma sama, uklízím chaoticky. Miluju to tak. Je to rychlé, praktické a efektivní.
Jsem schopná začít umývat nádobí, utírat prach a poklízet rozházené věci současně. Pustím si k tomu nějaký podcast a poslouchám zajímavé rozhovory. Běhám po bytě rychlostí blesku.
Všimnu si, že je potřeba zalít květiny, umýt ledničku a pustit pračku se špinavým prádlem, které jsem do ní velmi rychle nastrkala.
Cestou od popelnic, kam jsem odběhla vynést přetékající koš, si všimnu, že jsem dlouho nezametla schody, které k nim vedou, a nahoře v mezipatře srovnám ještě rozházené boty. To vše už i s konečně domytým nádobím mi sakumprásk trvá slabou hodinku. Byt je uklizen, prádlo poskládané, naše kočky a pes mají doplněnou čerstvou vodu v miskách a já si ještě stihla zabrnkat jednu písničku na kytaru, o kterou jsem cestou z koupelny zavadila pohledem.
Krása!
Nesuďte mě za to, prosím, moje rodino. Zvykla jsem si a tak mi to vyhovuje. Možná proto je častokrát uklizeno a vy mě u toho nevidíte. Ještě jsem se před vámi neosmělila naplno.
Další zvyky.
Pokud se chystám na dovolenou, prodloužený víkend, nebo klidně na chatu, balím se na poslední chvíli.
Ano, zapisuji si během týdne, co je nezbytné ještě dokoupit a přibalit, píšu si to do hlavy, mobilu i na papír, ale skládat věci do kufru, cestovní tašky, nebo batohu jsem schopná až těsně před odjezdem. Klidně ve čtyři ráno. Vstanu dříve a balím.
Neptejte se mě proč. Nevím.
Do té doby si vytvářím jen seznamy a kombinace oblečení, knih a nutných věcí sebou. Samotné balení je časově adrenalinová rychlá akce těsně před.
Každý z nás máme nějaké návyky.
V kavárně si objednávám vždy kávu laté, i když pak ostatním kámoškám závidím tu jejich jinou, kterou si dávají, a říkám si, tak třeba příště.
Knih si kupuji zásadně více, než jsem schopná za rok přečíst.
Když čtu knihu, která nemá záložku, buď si ji vytvořím z nějakého kousku papírku, nákupního seznamu, nebo párátka, ale nejčastěji ohýbám rožky knihy na straně, kde jsem právě dočetla. Je to asi blbý. Možná se tím kniha ničí. Naučila jsem se to od jedné kamarádky knihomolky a už mi to zůstalo a (mezi námi) je to praktické.
Když opouštím koupelnu, jakoukoliv koupelnu, nebo klidně veřejné záchodky, nezapomenu se na sebe usmát do zrcadla a zachytit svůj poslední kontrolní pohled na sebe v lichotivém úhlu.
Potřebuju si pamatovat, že mi to slušelo. Úsměv a jít. (problém je, pokud na záchodech v supermarketu je ještě někdo jiný a dívá se na mě, pak se stydím se usmát a jsem z toho mrzutá)
Jídlo si automaticky na talíři solím, aniž bych ho dopředu ochutnala. Zvyk. Dělají to tak i naše děti a na nich to nesnáším.
Nedokážu si odpočinout v binci.
Pokud po příchodu domů najdu rozházené čtyři polštáře na našem gauči, musím je ihned narovnat. Pak se uklidním. Narovnané a natřepané polštářky na gauči pro mě znamenají z velké části uklizeno.
Těsně před spaním jsem zvyklá říkat svému muži „dobrou noc“. Pokud už spí, tak ho nebudím, ale pokud ne a prohodíme ještě pár slov, zakončujeme to obvyklým „dobrou noc“ a těch může být i sedm v pořadí, pokud některý z nás ještě promluvil poté, co zaklínadlo bylo vysloveno.
Když se ráno probudím, ještě v posteli se otočím nohama k polštáři a opřu si nohy nahoru o zeď. To mě naučila nedávno jedna kamarádka. Prý je to zdravé. Aspoň na deset minut.
Den začínám kávou.
Nejraději bych každý večer zakončovala sklenkou vína.
Každý všední den, pokud jedu do práce, volám z auta svému muži a přejeme si navzájem hezký den. On už v té době pracuje.
Každý z nás má nějaké zvyky, možná zlozvyky, ale určitě obvyklé činnosti, které opakuje.
Jsou naší součástí. Mějme je rádi.
Každé ráno (většinou) zahajuji den protahovacími cviky. Taková kombinace jógy a Pět Tibeťanů. Protahuji se, abych se rozhýbala na celý den.
U telefonování nejraději chodím. Pokud telefonuji doma, chodím na balkon a zpět, na chodbu a do bytu, anebo si připnu na vodítko našeho psa a jdu s ním ven. Tento zvyk miluje nejvíc náš Haruki, což chápu.
Našlo by se toho spousta.
Důležité je pro nás pro všechny, brát sebe takové, jací jsme. S našimi návyky a zlozvyky. Přijmout se a pochopit.
Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.
Jaké máte zlozvyky vy?
Tygřice.
