Článek
Jsem nejmladší ze sourozenců, jak už jste pochopili z názvu. Nejmladší ze třech.
Od malička jsem ta nejmenší (i když výškou jsem je přerostla), nejméně zkušená, malá, nejméně moudrá, nic nevím a potřebuji dozrát a hlavně nabrat zkušenosti.
Ty s námi nepůjdeš, protože jsi malá.
Ty si s námi tuhle hru hrát nemůžeš, protože je pro starší.
Ty jsi navíc.
Ach jo, tak dobře, tak s námi můžeš jít, ale budeš se jen dívat.
Proč se pořád držíš máminy sukně? Pche!
Kdybys nebyla ostýchavá a soutěžila taky, vyhrálas bys tuhle cenu. Ne, nedáme ti líznout. Měla jsi soutěžit!
Tohle jsem slýchala furt. Přítěž, přívěšek, maminčin mazánek, někdo navíc, nutné zlo, které tahali sebou ven. Na okraji party, která nebyla moje. Byla to přece parta mých sourozenců a jejich stejně starých kamarádů.
Tak nějak jsem to brala a byla s tím srozuměná a vyhlížela jsem s nadějí den, kdy konečně dospěju, budu umět, budu ta velká, ta, která si s nimi konečně může jít hrát a nebude u toho nikdo obracet oči v sloup. Kdy budu konečně plnohodnotný člen jejich sourozenecké party.
Nedočkala jsem se.
Když vás někdo v padesáti pořád bere jako malou holku, je to až k smíchu. Někdo, tím myslím svoje sourozence. Tedy, abych byla spravedlivá ke svému staršímu bratrovi (prostřední), tak ten někdo je spíš naše ségra, kdo mě tak bere. A přitom mě od mých sourozenců dělí pouhé dva roky od jednoho a čtyři od dalšího.
Srandovní.
Je nám všem teď kolem padesáti plus a karty jsou pořád stejně rozdané.
Navíc je mi neustále předhazováno, jaké že jsem to byla strašné dítě a jejich malý sourozenec ďáblík. Chudáčci. Muselo to být opravdu dost těžké, když to mám na talíři už padesát let a teď už vím, že těch dalších X let to zřejmě ještě budu na talíři mít.
Je mi to vážně líto. Soucítím s vámi milí sourozenci. Věřte mi ale, nebo nevěřte (spíš asi nevěříte), že si to vážně nepamatuju. Mám nějaké záblesky z dob svých dvou let, i pozdějších, ale ty se opravdu netýkají mojí protivnosti, nebo spíš hádavosti.
Myslela jsem si, že jsem možná byla hezká, roztomilá holčička. Takové chceme být všechny.
Myslela jsem si, že jsem měla krásné dětství.
Vše zalité sluncem.
Omyl! Byla jsem prý protivná, hádavá až hrůza a k roztomilosti jsem tím pádem díky tomuto měla daleko. Jaká škoda.
Vážně už nevím. A hlavně. Nedělala jsem to schválně! Asi podle výčitek a nepěkných vzpomínek mých sourozenců si oni oprávněně myslí, že to bylo všechno cílené a naschvál. Záměr. Účel štvát je, znepříjemňovat jim život, otravovat je a znechucovat jim jejich dětství.
Holt přišel na svět človíček, se kterým se nepočítalo. Ani moji rodiče s tím nepočítali. A ejhle, jsem tady. Byla jsem malé rodinné překvapení.
Připravena všem to zavařit, vzít si pro sebe kus lásky a pozornosti rodičů, tím naštvat je všechny, a to celé třeba na osmdesát let.
Jen si pamatuji ten pocit opuštění, když jsem se probudila v posteli (asi po obědě) a vy už jste směli být venku na zahradě a hrát si a lítat. Já nemohla, byla jsem malá a musela po obědě spát.
Nepočkali jste na mě.
Byla jsem opuštěná, malá holčička, věčně čekající na šanci. Zvláštní vzpomínka.
Možná by celé věci pomohlo, kdybych slavnostně poklekla před své sourozence, řádně se omluvila, kála se a slíbila, že jsem to vážně nemyslela tak zle a hlavně, že jsem to nedělala schválně. Možná by to pomohlo.
Ale jak se mám omlouvat za věci, které si ani nepamatuji, že se staly. Byla jsem tak malá, že je mám všechny v mlze.
Ráda bych si to s nimi na chvíli vyměnila a hlídala naopak někdy já je a rozdávala rozkazy a zákazy a taky sourozenecké facky. Tak ráda.
Smůla. Nejsem v té pozici, nebyla jsem a nikdy nebudu.
Mám tento úděl, být nejmladší. A tuhle roli musím hrát dokonce hry.
Možná je na tom ještě hůř můj muž, který je stejně jako já v pozici mladšího, kdy náhoda tomu chtěla, aby ho vytáhli z bříška císařským řezem jen o pár minut později než jeho bratra.
Ten zažívá od svého sourozence podobné poučení, rady, kritiku a někdy povýšenost, jako by je nedělilo pět minut, ale pět nebo spíše patnáct let od sebe.
Ach jo.
Beru tedy na sebe svůj kříž nejmladšího rozmazlence rodiny a hrdě a pilně plním svůj úděl spratka a nevděčníka, který si minulý rok usmyslel (na základě svých čerstvých padesátin), že už je načase mluviti pravdu (svoji pravdu) a nestydět se za své vždy do té doby pro klid potlačované názory a postoje. Dobře mi tak! Jsem často po zásluze potrestána!
Uznávám. Nechodila jsem do školy sourozenecké etiky a komunikace, a je to moje chyba.
Uznávám, že ne vždy dělám vše moudře. Učím se to, tak jako každý z nás.
Jsem ochotna se začít měnit ve jménu sourozenecké lásky. Pokud mi to tedy k něčemu bude a nálepka, která je na mě od dětství nalepena a nechce se zatím nechat odlepit, časem trošku poleví a já ji budu moci sloupnout. V nejlepším případě by ji mohli strhnout moji sourozenci a říct: „Jé, ségra, ty brďo, v pohodě, buď jaká buď, my tě chápeme“.
Bylo by to krásné. To stejné bych měla poskytnout já jim.
A protože mě tomu zatím nikdo neučil a jsem na začátku, půjde to možná ztuha. Ale půjde!
Držte mi palce.
Začínáme.
Sourozenecká komunikace, láska a tolerance.
Prozatím startuji na bodě nula. Dál už to může být jenom lepší.
S láskou Tygřice.
