Článek
Už jste někdy grilovali s Řeky? Už jste někdy seděli na zahradě u velkého stolu, který se prohýbal pod grilovanými specialitami, jedli saláty a pili víno a pivo a do toho klábosili v přátelském duchu s řeckými kamarády?
Já ano, i když to nejsou přátelé moji, ale přátelé mé kamarádky. A dovoluji si poznamenat, že po zmíněném večeru s nimi, v jejich domě, je mohu považovat i za přátele své, naše. Oni vám to totiž dají krásně najevo a člověk se s nimi cítí, jako by je znal spoustu let.
Nevím, jestli je to jejich povahou, nebo národním naturelem, ale jsou velmi pohostinní a srdeční.
Vloni jsem zažila jejich vstřícnost, i když jsem se s nimi nesetkala přímo. Jela jsem navštívit svoji kamarádku, žijící v Německu a setkání bylo o to dojemnější, že bylo po dvaceti letech, kdy se tam, z Čech, odstěhovala.
Ubytovala mě a mojí dceru dole v přízemí, právě v bytě těchto lidí, majitelů domu. Bylo to dopředu dovolené a dohodnuté. A na konci pobytu jsme byly s dcerou vyloženě přemoženy jejich dobrotou.
Když vám někdo dovolí spát v jejich posteli, sedět na gauči a moci si udělat kávu v jejich kávovaru, či si poležet v jejich nádherně velké vaně, a přitom vás osobně nezná, nestačíte se divit, jak je tohle všechno možné. Navíc, když v tom bytě měli úplně všechny osobní věci, včetně oblečení ve skříních, kosmetiky v koupelně a potravin v mrazáku.
Z toho jsem usoudila, že mají s mojí kamarádkou nejen velmi dobré vztahy, ale oni sami jsou vstřícní a štědří.
Letos jsme byli na této dovolené všichni tři s mým mužem a opět jsme mohli spát dole v přízemí, v rozlehlém bytě majitelů. Vše bylo připravené a uklizené a nachystané rukou mojí kamarádky. Moc jí za to děkujeme. Dopředu jsme počítali s tím, že během našeho pobytu se majitelé vrátí z cest a my se přesuneme až do nejvyššího patra, tam kde bydlí ona, k ní do bytu.
V předvečer našeho odjezdu domů bylo domluvené ono zmíněné grilování, na které jsme váhali s mým mužem jít, neboť jsme měli ten den za sebou náročný výlet do Frankfurtu, bylo šílené vedro a navíc jsme trochu ostýchaví. Ale slušnost a povinnost zvítězila, mohli jsme osobně poděkovat za vše a ještě zjistit, že jsou to báječní lidé.
U stolu se mluvilo česky, německy, řecky a polsky, protože grilovat přišla i kamarádka sousedka z prostředního patra vily, která je u nich také v nájmu a polština je její rodný jazyk. Česky majitelé vily uměli dobře (manželka je napůl Češka a Řekyně a manžel od ní pochytil pár českých slov) a my proto nemuseli přemýšlet nad anglickými slovíčky a hovor mohl plynout.
Pod stolem se nám o nohy otírala kočka Melody a dodávala celému večeru příjemně mazlivou atmosféru.
Celý dům je vlastně dům koček. Ve spodním bytě jsme po dobu pobytu „vyfasovali“ kočku Kati, v prostředním patře mají již zmíněnou Melody a kocoura Coco a naše kamarádka bydlící až nahoře „ve věži“ má kočky čtyři. Puma, Tigy, Bella a Chacha jsou překrásné.
Miluju kočky.
Mají zajímavou povahu a nenásilné chování. Přátelí se, když chtějí a jsou velmi inteligentní.
Tahle „kočičí vila“ na mě udělala obrovský dojem.
Mám ráda staré domy, mají duši. Tento dům byl postavený před sto lety a za mě má duši krásnou, možná proto, že zde byla dříve mateřská školka a dětský smích a radost je ještě cítit ve zdech, nebo hlavně proto, jací obyvatelé žijí uvnitř.
Marcelko, děkujeme, že jsi tak laskavá osoba, že z tvých dobrých (nejen) sousedských vztahů můžeme čerpat i my.
Možná, že všude na světě (tomu věřím) žijí lidé, kteří vás mohou přemoci svoji dobrotou. Svoji vstřícností a láskou.
A to se nám stalo zde.
Tak třeba zase za rok na shledání.
Tygřice.
