Článek
„Půjdeme zítra na kávu?“, píše mi kamarádka.
„Nejraději bych dělala už jen to, chodila na kafe“, dodává.
Chápu ji. Mám to stejně.
Sednout si do hezké kavárny. Povídat, srkat kávu, rozhlížet se, relaxovat, odpočívat. Mít siestu.
Protože káva pro mě znamená siesta. Protože káva pro nás dvě znamená siesta.
Kuřáci by možná namítli, že by se k tomu ještě hodila cigaretka. Dejme tomu. Kuřák nejsem, ale vždycky jsem jim tu jejich siestičku u kávičky a cigárka záviděla.
Na kávu chodíme nejraději ve třech. Jsme tři kamarádky „kávomilky“, jak jedna z nás vymyslela. Ne vždy máme čas všechny, a tak občas chodíme po dvou podle potřeby.
Dvě z nás máme dcery pubertálního věku a ty o nás s chutí tvrdí, že jsme my dvě, jejich maminky, největší drbny ve městě.
Dříve by mě toto označení urazilo a měla bych chuť se obhájit, že ne, že to určitě ne! Dnes se mi tato nálepka vlastně líbí.
Co je to drbna?
Někdo, kdo se drbe na hlavě a přemýšlí, jak to v životě chodí?
Někdo, kdo už za ta léta zná pár lidí ve městě a rok od roku jich bude znát více a více a při setkání s kamarádkou jí musí sdělit, co je u těch lidí v životě nového? Aby prostě věděla, že? Kdo jiný jí to má říct?
Sledujeme stovky životů na internetu, stovky cizích životů. A pokud se prostě zajímáme o život našeho souseda, nebo spoluobčana v našem městě, jsme špatní? Pche!
Nebojte se naši spoluobčané. Máme vás vesměs rády. Někdy se vám možná kvůli nám chce škytat, ale to brzy přejde, sotva přehodíme výhybku a zaměření na někoho jiného. Navíc, mluvíme spolu hlavně o sobě!
Ano. Jsme tedy drbny! Ale drbny hodné. A v tom to spočívá.
Ke kávě a odpočinku patří povídání, štěbetání, sdělování názorů, rady kam zajet na dovolenou, nebo kde pořídit hezké oblečení, naslouchání smutkům a problémům vašich kamarádek a spoluradování se z něčeho veselého, co zažily, a také padání smíchem pod stůl, pokud ty zážitky byly opravdu dost veselé, nebo trochu trapné.
Moje kamarádka, která mi napsala tu krásnou pověstnou větu, že už by nejraději jen povídala u kávy, je zrovna člověk, který se zastaví jen u té kávičky s námi.
Je velmi pracovitá. Má na starost celé účetnictví nemalé firmy, doma tři děti, domácnost, zvířata, manžela a do toho ještě překládá z angličtiny. Vytížená od rána do večera.
Já ji obdivuji. Mám toho na starosti ani ne třetinu a i tak se cítím mnohdy vyčerpaná.
Čas u kávy, čas pro nás, ten mi dodává potřebné pochopení a úlevu a radost z nekonečného povídání. Můžeme probírat cokoliv se naskytne. Naše stárnutí, naše neduhy, školu dětí, politiku, sport, knihy, hory, umění, vaření, nekonečnost vesmíru, ostatní lidi, anebo se jako puberťačky řehtat kdoví čemu.
A kdyby nás to někdy i rozdělovalo, názory na tyto různá témata, naštěstí nás spojuje to nejdůležitější. Naše přátelství.
Naše přátelství a káva.
Proto vám chci říct, moje milé kamarádky, že budu klidně za drbnu. Pro vás se obětuju. Baví mě to s vámi.
Moc si přeju pro nás všechny, abychom to v příštím životě měly jako zajímavé povolání.
Tak co? Holky? Zítra káva?
Vaše Tygřice.
