Článek
Tati, kde jsi?
Vidím tě ve svých vzpomínkách a přitom si nedokážu vybavit tvůj výraz v obličeji, nebo to, jestli se na mě díváš.
Mám pár okamžiků, pár obrazů, které se mi v mysli mihnou, jako vzpomínka na dětství, kde jsi ty ten, kdo je hlavní.
Třeba když jdu ve tvých stopách za tebou na autobusovou zastávku. Jdeme sněhem, hlubokým sněhem, nahoru do kopce a já šlapu do tvých stop. Asi jsi mi to poradil. Tvoje stopy jsou obrovské a moje malinké, protože jsem malinká holčička.
Tati, kde jsi?
Nebo ten zvláštní klid u nedělního oběda. Všichni jíme kuře s bramborovou kaší a venku svítí sluníčko. Dáváš mi usrknout pěnu z piva. Je hořká a chutná mi. A chci ještě, ale už nemůžu dostat. Jsem přece malá.
Kdepak jsi, že tu nejsi se mnou? Že za tebou nemůžu jít domů, jenom tak zaskočit tě pozdravit?
Prý sis se mnou každé ráno povídal, když sis zapínal knoflíčky od košile a chystal se do práce. Já ležela v postýlce a broukala ti v odpověď.
Chybí mi naše tlachání u kávy. Přišel jsi mě navštívit a oba jsme nevěděli, na co stočit řeč.
Měl bys tu být. Vnoučata ti rostou a každý má v sobě kus tebe. I když záhada, kdo vlastně jsi, nebyla nikdy vyřešena.
Chtěla bych ti toho tolik říct, teď už vím jak, a taky vím o čem mluvit.
Nebo bychom nemluvili. Jen tak bychom si dali kávu a ty bys ji zase rychle vysrkal lžičkou, ještě horkou. A na tvoje narozeniny bych ti opět položila tu svoji otázku, jak se cítíš. A ty bys k mému úžasu řekl, že dobře. Že máš život před sebou. Teď už vím proč. Prošla jsem taky všemi těmi roky až sem.
Měl bys tu být. Potřebuju se s tebou občas poradit. Nebo jen nacítit tu vůni předků a pochopit, odkud pocházím.
Tati, kde jsi?
Už to bylo dobrý. Už jsme od tlachání o počasí skoro přešli k povídání. Slibuju, že bych se neostýchala položit ti zásadní dotazy, které teď vůči tobě mám. Třeba to, abys mi vyprávěl o svém dětství.
A slibuju, že bych v těch stopách ve sněhu šla daleko, až do školy. A taky bych snědla všechnu zeleninu z polívky a nestrkala ji na okraj talíře. A udělala ti tvoji oblíbenou buchtu a taky tě pozvala na oběd.
Vidím tě v každém vousatém muži. I některé sochy a kresby mi tě připomínají.
Vidím ty tvoje ohnutý záda, na ulici, kde jste s kolegou spravovali chodník. Ty jsi byl shrbený a on, mladý, se jen díval.
Počkej tady, nikam nechoď, neodcházej prosím. Skočím ti do ochodu pro svačinu. Vím, co máš rád. A pak se na mě ušklíbneš spokojený, a já vím, že je to tak trochu úsměv. Tak trochu. Jsi rád, že kolega vidí, jak hodnou máš dceru.
A zítra přijdeš na oběd a pak půjdeme na pivo. Sedneme si na zahrádku, jako tenkrát a budeme vzpomínat a já se konečně zeptám na to, co jsem měla už tehdy na jazyku.
Počkej na mě…tati, prosím.
Pro všechny ty, kterým táta odešel příliš brzy. Ať už to bylo kdykoliv.
