Článek
Dobrý den. Pocházím z Česka. Z malého národa přebývajícího v krásné malé České Kotlině, obklopené horami a žijícím si svým vlastním životem. Ano, patří sem i Morava a Slezsko. Abych byla přesná. Musím být přesná, protože by mi to ostatní nedarovali. A zase by měli důvod remcat.
Opravdu jsme my Češi národ stěžovatelů? Vážně jsme pořád s něčím nespokojení?
Když mi bylo sedmnáct, vzala nás naše třídní z gymplu na výlet do Paříže. Psal se rok 1992 a při příjezdu do tohoto krásného města jsme byli všichni jako v Jiříkově vidění. Ano, bylo to jen tři roky po sametové revoluci, a tudíž tam bylo tolik věcí v obchodech i na ulici, které k nám přišly až později. Ale co se mně líbilo nejvíc, byly výrazy tváří Pařížanů. To, jak se lidi na ulici tvářili. To bylo báječné a nepochopitelné.
Oni se usmívali! Ano, u nás lidem zatím moc do smíchu nebylo, nebo spíše jsme se tomu teprve museli naučit, přivyknout si tomu, že už je dobře, že už bude dobře. Že je svoboda. Ale teď, po spoustě letech, jsme si stejně moc nezvykli se smát. Aspoň tedy naše generace se moc nesměje.
Naše děti ano, ti jsou jiní. Ale moje generace, Husákovy děti, my jsme zapšklí a mračíme se. Jsme skeptičtí a kritičtí. A bůh ví, co ještě. Nedůvěřiví a podezřívaví.
Neříkám, že k tomu nemáme za ty léta těžkých politických zkoušení důvod. Ale přesto! Jsou na tom přeci i jiné národy mnohem hůř než my.
Možná je to tím, že to máme tak trochu v nátuře. Máme to v povaze, v našem založení.
Na co všechno si tedy jsme schopni my Češi stěžovat?
Inu. Něco by se našlo. A hlavně, umíme to. Protože pořád je přece důvod, že?
Stěžujeme si na to, že je draho. Hrozně draho. Přitom se máme mnohem lépe než v dobách minulých. Hospody jsou pořád plné lidí, kteří mají na pivo. Životní úroveň se zvýšila (teď si koleduji o ukamenování, počítám s tím, ale prostě já se mám líp, než když jsem byla malá).
Když nemáme práci, stěžujeme si na to, že ji nemůžeme najít. Když práci máme, vadí nám, že jí máme moc. Moc práce, jsme přepracovaní.
Nadáváme na zdravotnictví. Přitom vám každý známý ze zahraničí může potvrdit, že až u nás skončí éra postkomunistického zdravotnictví, a opravdu si budeme vše platit, jako na západě, to se teprve budeme divit a nadávat.
Stěžujeme si na doktory a sestřičky, stěžujeme si na nemocnice.
V létě nám vadí velké horko, protože je sucho a příliš velké teplo, ale jakmile začne pršet, stěžujeme si, že to není to pravé léto a že je moc vody. V zimě nám vadí, když není sníh, protože za našich mladých a dětských let byly přece jiné zimy. Ale jakmile moc nasněží, je to hrůza a hnus. Tolik sněhu, no toto!
Chtěli bychom častěji jezdit na dovolenou, alespoň třikrát za rok. Protože představte si, my tady nemáme moře! Hrůza. Jsme chudáčci!
My tu máme jenom hory a nížiny. A ty hory nejsou ani moc vysoký!
Všechno je moc drahý. Když se v obchodech máslo zlevní, tak si stěžujeme, že to je podvod. A jak to, že to teď jde, he?
Kritizujeme fotbal a hokej, naši sportovci nic neumí. Voláme ze židlí hospod a z obýváku u televize. Naši zase prohráli! Pche!
Ale jakmile vyhrajeme, tak všichni řeknou: dřív to nešlo?
Stěžujeme si na cizince, že nic nedělají a pobírají dávky. Ale když pracují a bouchají v práci dvanáctky, tak nám tu práci přeci berou. Když nemůžeme sehnat řemeslníka, tak si stěžujeme, že těch cizinců je tady málo.
Vozíme plné nákupní vozíky ze supermarketů a stěžujeme si, že v obchodech není nic zajímavého.
V televizi máme kolem dvaceti českých programů, a přesto jsme schopni říct při přepínání ovladačem, že je tam houby.
Politici si stěžují na předchozí vládu, že to před nimi dělali blbě. Poté nás oni okrádají úplně stejně jako ti předchozí, a my doma v kuchyních a sedačkách nadáváme na všechny ty Václavy a Pavly a nejsme schopní zvednout zadek a jít k volbám.
Stěžujeme si na naše sousedy, kteří bydlí vedle nás, že jsou moc hluční. Když jsou tišší, vadí nám, že se s námi nebaví, a že jsou divní.
Stěžujeme si na důchodce, že se mají moc dobře. Stěžujeme si na mládež, protože nás nechápou a neprošli si tím, co my!
Stěžujeme si na to, že máme nudný život, že máme málo hezkého oblečení, že čas letí rychle, že jsme měli těžké dětství, že jsme v létě málo opálení, že budou zase za chvilku Vánoce.
Češi zkrátka chtějí to, co nemají a nechtějí to, co mají.
Chceme odpočívat, mít se jako prase v žitě, sedět na zadku s nohama nahoře a cpát se kaviárem!
A když sem, do té naší krásné kotliny zavítá nějaký cizinec, všimne si vrčících zhlížejících lidí, kteří se mají docela dobře, ale nestačí jim to. Chtějí víc! A všechno je špatně!
Jak se asi cítí lidi v Grónsku? Tam horká léta nemají. Nebo v Africe? Tam zase nemají sníh.
Máme kolem nás tolik krásy. Rozhlídněme se!
A kdybyste šli někdy kolem mě, a zarazil by vás můj vážný a jakoby naštvaný výraz, nic si z toho nedělejte.
Nejde s tím nic dělat. Mám to v genech. Jsem Češka.
Tygřice.
