Článek
Česka stezkem. Já vím, je to špatně. Má to být Stezka Českem. Jen já to pořád pletu a při vyslovování toho názvu to přehazuju.
Kde se v člověku pořád bere ta chuť podstupovat diskomfort a nepohodlí. Jít pěšky, někam, kamkoliv. Jít do dálky. Na zádech jen batoh. Nic neřešit. Spát pod stanem či v hamace, pod širákem, nebo v seníku. Jen jít a jít. Umývat se v horské bystřině nebo v rybníku, a pokud není kde, tak se neumýt vůbec. Nestarat se o šatník, make-up, účes. Myslet jen na to, že jdu. Že cesta je cíl. Přemýšlet jen o tom, kde se dnes vyspím a co budu jíst. Nebo raději nepřemýšlet vůbec.
Jak řekla moje kamarádka Katka: „Bude to taková vaše novodobá Svatební cesta do Jiljí“. A zřejmě byla.
Pravda je, že jsme na svatební cestě s mým mužem nikdy nebyli a tohle byla děsně poznávací cesta sebe navzájem, i když po spoustě letech.
Když člověk celý den jde s těžkým batohem na zádech, potí se, má puchýře na nohou a před sebou většinou kopce, tak toho druhého, který je na tom stejně, velmi dobře prověří a ten zase jeho.
Bylo to zajímavé, dobrodružné, kouzelné, úmorné, těžké, osvobozující a krásné.
A Peťi, ty moje kamarádko horalko! Ano, není to sranda, měla jsi pravdu. A teď ještě víc chci jít, chci si splnit svoje trekové sny!
Šli jsme v horku. První (!) den našeho treku mi prasklo ucho od batohu. Díky brácho. Ještě jsem ti ho nepřijela vrátit a omlátit ti ho o hlavu. Já vím, jsi hodný a můžu být ráda, že mi vůbec něco půjčíš, když si myslím, že na nový batoh nemám. Prostě zákon schválnosti. To, co si člověk půjčí, se většinou rozbije.
Naštěstí mi Honza ucho od krosny nějak zavázal postranním páskem a my se nemusely první den vracet a v Aši hledat obchod s baťohy( který tam snad údajně ani není). Celý týden jsem potom při nasazování batohu na záda musela být opatrná.
Šli jsme v dešti. V trekových botách nám celý den čvachtalo a díky tomu jsme se po třech nocích venku ubytovali na jedné faře, kde jsme se nejen usušili, ale poznali tam i další manželský pár, který se zde schoval před deštěm na noc. Dali si tento trek jako dárek ke čtyřicátému výročí svatby. Borci! Jitka s Vláďou byli fajn společníci a zůstanou v naší mysli dlouho. V dešti náš australský ovčák Haruki ožil a nadšení mu vydrželo až do konce. On by pořád šel a šel.
Šli jsme ve větru a v mlze. Náš pes objevil stádo ovcí a rozběhl se je honit, nebo si s nimi hrát. Po několika minutovém odvolávání z místa činu konečně poslechl na povel „ke mně“ a přispěchal k nám. Jenže malá ovečka, kterou předtím honil a která si skoro zlomila vaz skokem do příkopy kvůli němu, přispěchala za ním. To už byl na vodítku. Asi si chtěla ještě hrát. A s nechápavým bečením odběhla někam daleko do lesa, na jinou stranu, než bylo její stádo. Dodnes na ni myslím, zda nezabloudila. Asi chtěla, ať ji Haruki hledá.
Krušné hory jsou nádherné, Česko je nádherné.
V Nových Hamrech nám místní starší číšník řekl: „Kvůli Stezce to tady za chvíli bude jako na Šumavě, samý turista.“
V Božím Daru mi zase mladý číšník odpověděl na otázku, jestli jim nevadí „stezkaři“: „Ne, stezkaři jsou v pohodě. Já nesnáším místní lidi.“ A zasmál se. Co člověk, to názor.
Stezkař jenom jde a občas si chce dát něco k jídlu, třeba v místní hospodě. Ale za peníze. A dá i spropitné.
U protivného číšníka jsme na zahrádce před hospodou viděli v dálce Jitku s Vláďou a mocně na ně mávali. Protože, když potkáte někoho na treku a poté ho potkáte další den, jsou to už vlastně staří známí a objímáte se. Jitka s Vláďou se šli najíst k našemu stolu a tím přivodili asi ještě větší naštvání našemu panu číšníkovi z hor. Dostal další spropitné.
Krušné hory jsou krásné, tuším, že celá naše země je krásná a těším se, až ji obejdeme celou.
Na mém půjčeném batohu se postupně rozbil zip na velké kapse, kam jsem každý den schovávala sbalený batoh. Ten zip se musel velmi opatrně zapínat i odepínat. Naposledy se udělala díra do kapsy, kam jsem schovávala mobil a propadal mi do batohu dovnitř. A ještě se roztrhl svrchní vak na batohu. To vše během několika dní.
Ale došli jsme. Zvládli jsme to! Unavení a uondaní. Ale spokojení.
A taky smutní, že cesta už končí. Šli jsme šest dní a přišlo nám, že jdeme měsíc. Tak očistné to bylo.
Vy, kteří chodíte často a rádi a jste v tom zběhlí mazáci, přivítejte nás prosím mezi sebe. Protože my jsme už stezkaři.
Naše „Svatební cesta do Jiljí“ se povedla.
P. S: pohádali jsme se až doma J
