Článek
Puberťáci – naše drahé ratolesti
Máte doma puberťáka? Pokud ano, tak mi porozumíte a to právě teď potřebuji.
Puberťák je mladý adolescent, naše dítě, které kdysi dávno bývalo miminkem, pak batoletem a posléze děťátkem. A pak najednou, během několika týdnů, dnů a u někoho doslova přes noc, se z něj stane někdo, koho nepoznáváte, ale většinou komu hlavně nerozumíte, myšleno jeho mluvě, a kdo vůbec nerozumí vám.
A v té chvíli to nastane. Puberťák je na světě. A s ním i jeho vlastní svět, který si přitáhne domů. A z vašeho miminečka, děťátka a ratolesti je človíček s vlastními názory (většinou opačnými, než jsou ty vaše), s vlastním viděním světa (který je jiné než to vaše) a s vlastním vkusem v oblékání (protože to vaše je najednou retro).
Vzpomínám se slzou v oku na nádherné lichotky a vyznání, kterými mě častovala naše malá dceruška.
„Maminko, miluju tě až na konec vesmíru!“
„Maminko, miluju tě až nekonečno, ruce za záda.“ (myšleno, že ruce za zády se nespojí a ubíhají do nekonečna)
„Maminko, neodcházej, prosím!“ (když jsem chtěla odejít z pokojíčku a dávala jí už desátou pusu na dobrou noc; pusy jí nestačily)
„Maminko, můžu umýt vanu?“ (říkávala s nadšením, když se koupala a chtěla houbičkou umývat a pomáhat mi)
„Maminko, můžu s tebou vařit?“
Tyhle věty se proměnily a vyměnily za jiné.
„Mami, zavři mi!“ (dveře od pokojíku)
„Mami, né“ (když ji chci dát pusu na čelo jednou za týden, nebo se jí lehce dotknout)
„Mami, máme něco k jídlu?“
„Mami, nemám žádný čistý prádlo!“
„Mami, teď o tom nechci mluvit.“
„Mami, nech toho, prosím tě.“ (když si chci povídat a zjistit, jak se má)
„Mami, teď chci být sama!“
„V té ledničce zase nic není!“
„Ach jo.“
„Už ne.“
„Nerušte mě.“
„Proč?“
„Teď?“
„A musím?“ (ty poslední krátké věty většinou používá, když po ní chci pomoct v domácnosti)
Nejprve jste jako rodič na piedestalu (jste bůh), a poté jste z něj nemilosrdně shozeni. Au.
Co jsem komu udělala? Máme odlišné názory, posloucháme odlišnou hudbu, máme odlišný vkus v oblékání, odlišný pohled na svět.
Tyto změny jsou těžké, někdy bolestné, ale potřebné. Já vím.
Tvoří se v nich, v našich dětech, totiž úplně jiný, nový člověk, který se musí od nás oddělit. Odpoutat. Vše popřít a tak trochu poničit, aby potom, až z něj bude úplně samostatný a soběstačný jedinec, našel opět cestu domů. K nám. Ale už jinak, protože si vytvoří domov vlastní.
Kdyby tento proces neproběhl a dítě by si nenašlo svoje vlastní místo na slunci, dopadlo by to katastrofálně. Pro nás pro všechny.
My bychom měli na krku dítě až do bůhví kdy a ono dítě by nebylo schopno navázat normální vztahy a začít žít svůj vlastní život.
Pak by se mohlo stát, že by nám z dětského pokojíku vyšel ráno náš pětatřicetiletý vousatý „postpuberťák“ a zvolal: „Mami, já mám hlad!“
A mít na krku nesamostatné dítě v mama-hotelu, to nechce žádný rodič. Navíc, když v určitém věku je člověk rád, že si zvládne udělat jídlo jen sám pro sebe. Už chce mít klid.
Většina změn nás v životě bolí. A ustát doma puberťáka je náročné. Tak nám všem rodičům držím palce a pevné nervy, ať to dáme.
Já si momentálně užívám to, když náš syn, který už bydlí sám, zavolá a zeptá se: „Maminko, jak děláš ten úžasný rajčatový salát?“ A já mu mohu s radostí poradit. Na chvíli jsem důležitá.
Těším se na dobu, až naše dcera bude bydlet za pár let sama, zavolá a řekne mi do telefonu: „Maminko, nepůjdeme na kafe? Chtěla bych si s tebou popovídat.“
A jak to máte s puberťákama vy?
Tygřice.
