Článek
Chatičkujeme
Máme chatičku v České Třebové. Je vážně malinkatá, tak pro dva. Proto jí říkáme chatička, někdy chaloupka. I když podle sousedky na to možná nemáme právo. Ale to předbíhám.
Člověk si ani neuvědomí, že zároveň s chatičkou si kupuje i sousedy. Ta naše chatka je na samotě v lese a soused napravo je vzdálený asi půl kilometru, soused nalevo tři sta metrů. Ani jeden není na dohled, protože cesta k nim se klikatí a kolem jsou lesy, ale přesto jsou to sousedi. Sousedi, kteří o vás spoustu věcí vědí ještě dříve, než se s nimi seznámíte. Sousedi, kteří si o vás udělali svoje mínění dřív, než vás spatří. Sousedi, kteří své mínění nehodlají měnit ani poté, kdy zjistí, že jste báječní a přátelští a že je s váma zábava. Jste pro ně prostě náplava odněkud zdaleka z Moravy.
„Tak daleko jezdíte? To nebylo něco blíž? To se vám chce?“ Tyhle všechny otázky mají v očích a některé i na jazyku. Někdy vás přivedou do trapných situací otázkou: kolik to stálo?? Místo abychom na ně s úsměvem udeřili něco jako „Nejprve řekněte vy a potom my!“, nebo „Ále, to se neříká!“, poslušně hlásíme cifru, ze které můj muž ještě asi dvě stě tisíc schválně ubere, aby všichni záviděli, a vysloužíme si slovo: „Tolik???“
Přesto máme sousedy zleva i zprava rádi. Ti napravo mají chatu s elektrikou, která u nich končí. Mají tedy uvnitř takové vymoženosti jako je pračka a ohřívaná tekoucí (!) voda. Míša a Libor jsou mílí manželé středního věku, kteří se hezky usmívají, ale myslet si o nás můžou cokoliv. Naopak ti nalevo od nás mají velmi starou chatku, původně bez elektriky a vody, ale za těch čtyřicet let, co se o ní starají a různě ji vyšperkovávají, mají již díky solárům elektriku a díky čerpadlu a spádovému efektu i tekoucí vodu v dřezu. Ti nám naopak řeknou úplně všechno, co si o nás myslí a to hned od pusy, aby řeč nestála. Věrka se s tím nemaže a Míra to pak s mým mužem žehlí u panáka slivovice. Budiž jim odpuštěno vzhledem k jejich pokročilému věku.
Uprostřed těchto opečovávaných skvostů, se znamenitou zahrádkou kolem jejich staveb, se v lese u cesty vyjímá jako hybrid naše polorozpadlá chatička bez elektriky a bez vody, s rozpadlými vstupními schody, zamechovanou střechou, která potřebuje opravit a děravými žlaby, ze kterých při dešti na vás tečou proudy vody. Opravit je potřeba vše na co se tam podíváte a člověk v podstatě neví, čím má začít, a hlavně, kde na to vzít.
Přesto to tam milujeme.
Já jsem začala okenicemi. Bylo potřeba je natřít, a to pořádně a důkladně a manžel zaneprázdněn nějakou jinou činností okolo chaty mi řekl, ať je natřu barvou, jakou chci já. Hurá. Mojí fantazii se meze nekladou. Nakoupila jsem červenou a natřela je krásně červeně. Naše chatička teď vypadá trošku jako v pohádce, jako perníková. Zmínila jsem se o tom před Věrkou, že máme perníkovou chaloupku.
To jsem si ale naběhla. Byla jsem poslána do patřičných mezí. Nejen že mi bylo doporučeno natřít ještě jedny okenice nahoře v patře (kam se nemůžu dostat, protože jsme zatím nekoupili žebřík, je na seznamu věcí, které je třeba koupit, jako dvacátá položka), hlavně ale ať je nenatírám červeně, ale pokud se mi to líbí, tak tedy mohu, děkuji pěkně!!!, ale bylo mi jasně dáno na srozuměnou, že ONI (Věrka s Mírou) mají chaloupku a proto MY už nemůžeme mít chaloupku, ale máme chatičku. To jsem vážně do té doby nevěděla! To víte, jsem z Moravy.
Starší Míra zleva se občas projde kolem nás na houby a zastaví se na cigárko. Jindy se přižene jako voda jeho Věrka na kus řeči, zkontrolovat s čím jsme už trochu pohnuli a co opravili, nebo spíš stále neopravili. A Míša s Liborem chodí, nebo spíše jezdí kolem nás také, neboť se všichni čas od času sejdeme u starších sousedů na pivo, víno, kořalku a vůbec všecko, co teče. Povídáme a rozumujeme, hlavně my posloucháme jejich rozumy ohledně chataření, smějeme se a je nám dobře.
Noci jsou tam krásné, plné tisících hvězd. To víte, je to na samotě. Přes den nosím vodu z potoka a ohřívám ji na kamnech, abych mohla umýt nádobí. Zatápím, abych nám uvařila kafe, snídani i oběd. Můj muž staví přístřešek a kůlnu, a spravuje tady to a tamto, co je potřeba. Spolu u práce posloucháme audioknihy z mobilu, umýváme si ruce venku v lavóru a chodíme spát už v osum úplně zbití prací a čerstvým vzduchem, a vleže před usnutím posloucháme zvuky lesa a divočiny. To nejde popsat, to chce zažít.
Jsme tam šťastní. Sice nevíme, kdy to vše bude hotové a jestli vůbec, ale dává nám to smysl a radost. Když odjíždíme a zavřeme všechny červené okenice a dveře a kůlnu, a prostě zanecháváme naši polodivokou chatičku napospas přírodě a živlům samotnou, a doufáme, že se zase ve zdraví za týden či dva shledáme, zašeptám ještě: „Aho,j chaloupko …“
Ale pssstt!! Neříkejte to prosím Věrce …
