Článek
Sraz ve tři u kašny
Generace našich dětí se podivuje nad dobou, která je pro ně nepochopitelná. Dobou, kdy nebyly mobily. Moje dcera tomu říká „pravěk“ a občas prohlásí: „Mami, jak jste mohli přežít?“
Přežili jsme. Dokonce jsme žili možná líp, naplněněji a hlavně jsme měli větší svobodu. I když se to z dnešního pohledu zdá složité, přijde mi, že tato doba je daleko složitější, i když nám spoustu věcí mobil usnadňuje.
Když já jsem byla malá a potom náctiletá a posléze, když jsem se jako dvacetiletá vdala, svět byl ještě bez mobilů, pro mě i bez počítačů, bez techniky, která nám pomáhá dnes. Tento svět byl pomalejší, poetický a podle mé dcery možná černobílý. Ale ty černobílé barvy byly nádherné.
Když se člověk s někým domluvil, že sraz bude ve tři u kašny, tak zkrátka sraz byl u kašny a přes to jel vlak. Žádné vypisování esemesek.
Dnes si dáte s někým sraz třeba na kávičku, za čtrnáct dní v té a v té kavárně a tři dny předem se vás onen člověk zeptá, jestli ta káva platí. Jasně že platí, proč by neplatila? Nebo ještě v ten samý den, kdy se máme s kamarádkou sejít, můžeme zprávou z mobilu schůzku zrušit. Bolí nás hlava, nebo nestíháme. Nebo se můžeme omluvit, že sice přijdeme, ale kvůli nedostatku času dojdeme s půlhodinovým zpožděním.
To by dříve nešlo. Člověk prostě musel na schůzku přijít, ať chtěl nebo nechtěl, třeba se mu už nechtělo, nebo ho bolela hlava, nebo se mu to nehodilo. Pokud nechtěl ztratit přátele, na schůzku se dostavil a to v přesném čase. Jak by se jinak mohl omluvit, když by nepřišel? Nemohl by poslat zprávu. Musel by posléze, za pár dní, přijít ke kamarádce, kamarádovi, zazvonit(!) na zvonek a vysvětlovat.
Opravdu vás nešálí zrak. Dříve se zvonilo na zvonky. Tento teď už zastaralý výdobytek doby nebyl jenom pro pošťáky. Vážně! Dnes zvonek už nepotřebujeme. Někdo má k vám přijít na návštěvu a dvě hodiny předtím, než přijde, vy už víte, že se ujišťoval o schůzce, zda platí, posléze psal, že ho bolí hlava, ale nakonec přijde, ptal se vás, co vám má koupit, co máte rádi, a nakonec se omlouval, že bude mít šest minut zpoždění, protože jede v koloně. A než zazvoní, napíše ještě:“Jsem tady!“ K čemu pak tedy máme zvonky?
Kdysi se nám stalo s kamarádkou, že jsme obě vyrazily z domu za tou druhou a v určitém místě jsme každá zvolila jinou uličku, a proto jsme se cestou k sobě minuly. Já přišla k Andrejce, zvoním, otevře mi její maminka a říká:“Jé, ahoj Jiřko. Andrea teď šla za tebou. Musely jste se minout.“ To stejné jí řekli u mě doma moje rodiče. Tak jsme tedy obě šly zpět, a doufaly jsme, že se potkáme. Obě jsme zvolily raději tu druhou uličku, tou kterou jsme předtím nešly a výsledek byl ten, že jsme se opět minuly. Do třetice jedna z nás dostala nápad, zůstat u dveří té druhé a počkat na ni. Naštěstí to udělala jen jedna z nás, a proto jsme se konečně shledaly.
Hezký příběh, že ano? To by se dnes nemohlo stát. Dnes za někým jdete, mobil máte v ruce nebo u ucha. Když se chcete potkat někde třeba na náměstí, tak si voláte a hovor ukončíte oba až ve chvíli, kdy stojíte před tou osobou. Chceme zřejmě chodit na jistotu. Nezvonit, nečekat. Jen přesně vědět, kam jdeme a hlavně v kolik. A asi se už nechceme tolik smát při míjení se navzájem.
Když jsem chodila na základní školu, chodila jsem do kopce, protože moje škola byla na kopci a já chodila ze spodu, z centra města. Moje kamarádka naopak scházela ke škole směrem dolů, protože ona bydlela ještě výš nad školou. Měly jsme to obě stejně daleko. Já nahoru a Evička dolů. Cestou ze školy jsem měla dvě možnosti cest. Buď jsem mohla jít „spodem“, tak jsme to s Evou nazývaly, to bylo přímo dolů do města a domů. Nebo jsem mohla jít „vrchem“, od školy trochu do kopce, kde jsem se odpojila dolů a Evka nahoru na Vyhlídku. Úplně slyším Evičku, jak mi prosebným hlasem říká: „Pojď vrchem…“ A já skoro vždy šla. Nebylo kam spěchat. Jenže v místě, kde jsme se měly rozloučit, mě ještě přemluvila, ať jdu ještě kousek. Kousek dál do kopce, byla lavička pod stromy, kde jsme si sedly a povídaly a povídaly. Čas běžel a my klábosily. Hodinky jsme tehdy nenosily, Evička vždy říkala, že ještě není pozdě. A když jsem potom přišla domů, většinou už pozdě bylo. Byl to ale krásný čas, kdy nás nikdo nerušil. Nikdo mi nemohl zavolat na mobil, aby zjišťoval, kde jsem.
Samozřejmě, že dnes už se ke svým dětem chovám jinak, než se k nám chovali naši rodiče. Volám jim a ptám se jich, kde jsou a kdy přijdou. Mám o ně strach, úplně stejný jaký měli naše rodiče o nás, jen s tím rozdílem, že oni se nám tehdy nedovolali. Museli nám věřit a věřit vesmíru a Bohu, že budeme v pořádku. Nám touto dobou přibyli hlavně starosti. Protože, když potřebujete zavolat svému puberťákovi a něco si s ním domluvit, nebo se ho na něco zeptat, tak se nikdy nedovoláte, nezvednou vám telefon. Telefon, který mají jinak stále v ruce. Zajímavé a na zabití. Toho puberťáka! Ale dělají to vlastně dobře. V té chvíli, kdy to nezvednou, zažívají možná podobou svobodu, jakou jsme měli my.
Chodí se dnes vůbec ještě na rande? Nebo si lidi všechno řeknou přes zprávy v mobilu, vše zajímavé dopředu a pak na schůzce už nemají co probrat a proto sedí naproti sobě a každý má raději mobil v ruce…
Jako náctiletá jsem jezdila se svým bráchou a jeho partou na vandry a taky na folkové fesťáky. A protože tehdy opravdu nebylo jak dát lidem jinak vědět, existovala na těchto fesťácích tabule vzkazů. Tam se lidé pozdravovali a vzkazovali si různé věci. Hledali se a dávali si scuka, aby se našli. Dodnes nezapomenu na jeden vzkaz. Stálo v něm: „Hledám holku, kterou jsem potkal dnes ve vlaku, na cestě sem. Usmála se na mě. Měla na sobě zelenou sukni a dřevěnou sponu v kaštanových vlasech. Byla hezká. Jestli chceš, přijď v sedum večer pod levou lampu u podia.“
Krásný vzkaz. Snad tam ta holka přišla, nebo jich tam přišlo víc a společně se zasmáli.
Určitě se vám někdy stalo, že jste si doma zapomněli mobil. Někdy je to velmi nepříjemné a musíte se pro něj vrátit. Ale někdy to může být zajímavé. Když se mi stane, že omylem nechám mobil doma, nejprve mě zachvátí panika. Jsem na něj tak zvyklá, a co kdyby někdo volal, že? Ale potom si uvědomím, že se vlastně nic neděje a většinou pocítím svobodu a uvolněnost. Pokud ale necháte, třeba i schválně mobil doma, většinou podle zákonu schválnosti, po příchodu domů máte minimálně čtyři zmeškané hovory. Kdybyste ho vzali sebou, nikdo by vám nevolal.
S mobilem je to jako s ohněm. Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Proto se více uvolněme a nechávejme ho častěji doma. Svět se nezboří a my si nakupování, povídání s přáteli, nebo procházku se psem bez něj více užijeme. A taky…věřme více našim dětem!
