Článek
Vzpomínka
Před pár dny jsme si mohli všichni připomenout den, kdy k nám přijely tanky a zničily českému národu tehdy začínající naději na svobodu.
A já díky tomu vzpomínám na svého tátu.
Můj táta byl rebel. Nesnášel komunisty a tehdejší režim a po 21. srpnu se rozhodl on a parta jeho kamarádů, že to tak nemůžou nechat. Že musí něco udělat.
Jeli vlakem do Prahy zúčastnit se masových protestů. Jeli se ozvat.
Táta nesnášel nespravedlnost. Musel něco podniknout. On a jeho kamarádi jeli z Aše do hlavního města, aby se připojili k lidem, kteří chtěli dát najevo svou nevoli, zděšení a nechuť smířit se s něčím tak hrozným, jako byl vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Tátovi bylo pouhých dvacet jedna let. Byl tak mladý. O to víc musel zažívat pocit frustrace. Nejen on, ale celý národ.
Pár dní před tím neblahým srpnovým večerem doprovázel táta moji mámu z čajů domů a padla první pusa. Jenže na druhé rande si moji rodiče museli pěkně dlouho počkat.
Ašská parta kamarádů, která se vracela z protestní cesty do Prahy domů, do Aše nedojela. V Chebu na hlavním nádraží byli všichni zadrženi.
Protesty tehdy probíhaly po celé zemi. Možná i proto byli policajti více v ráži. Na chebském nádraží byl bit člověk, hrubě bit. Táta a jeho kámoši se proti tomu ohradili a zastali se ho. Policajti celou partičku sbalili a odvezli do Sokolova, kde je drželi ve vazební věznici celé dva měsíce.
Tuhle historku mi bohužel táta nestihl povyprávět. Pověděla mi ji máma před pár lety. A taky to, že táta tehdy prostě zmizel. Poté, co se mamka dozvěděla, že tátu zavřeli, musela v sobě najít odvahu jít si k nim domů pro adresu. Chtěla mu do věznice napsat. Odvahu musela mít, vždyť spolu ještě nechodili a u nich doma ji neznali. Další její krok byl, že mu napsala. Dva měsíce si moji rodiče dopisovali. Táta mámě samozřejmě v dopisech nemohl líčit, že je skoro denně všechny vyslýchali a jak se k nim hrubě chovali. A protože na ně nic neměli, nechali je podepsat nějaký nesmysl o vině, aby byli vyšetřovatelé krytí, a všechny je nakonec pustili.
Ještě že tak. Mohlo dojít k druhému rande a moji rodiče spolu začali chodit.
Svého tátu beru v myšlenkách jako velmi dospělého člověka a autoritu.
Ale byl tehdy tak mladý! Byl to kluk. Ale kluk, co měl odvahu!
Často na něj myslím, když si povídám se svým synem, který je teď stejně starý, jako byl můj otec. Vidím v Matějovi tu naději v život, nechuť k nespravedlnosti a odvahu nazývat věci pravými jmény. Bít se za slabší, bít se za život a bít se za lásku!
Sice ve mně koluje ta tátova odvážná a rebelská krev, ale cítím na sobě, že už jsem ve svém věku pohodlná. Ale tito mladí lidé, naše děti, pohodlní nejsou. Říkají, co si myslí, i kdyby se měli plést. Dokážou to vyslovit. Chtějí nám sdělit, co je trápí, co je žere, s čím nesouhlasí a jak by svět měl podle nich vypadat.
Chtějí svět bez násilí, chtějí spravedlnost, chtějí radost a více smíchu. Nechtějí se smířit s málem. Buďme rádi za to, že se v nich vaří krev odvahy a odhodlání.
Oni jsou z nás. A šťouchají do našeho pohodlného světa. Nutí nás svým přístupem k tomu, abychom byli více autentičtí a sví. Nic se nám nestane, když vylezeme z naší vyhřáté ulity a začneme laskavě a smysluplně říkat, co je podle nás správné. Jen díky tomu možná budeme někdy stát na ulici v dešti bosky. No a co?
Ale budeme mít dobrý pocit, když se zastaneme neprávem osočovaného člověka, nebo člověka, kterého někdo bije. Ať už slovně nebo fyzicky. Protože žít dobrý život je víc než pohodlí.
Díky táto, díky Maty.
Odvahu!
