Článek
Dnes ráno, cestou do práce, jsem ve vlaku potkala kamaráda. Dlouho jsme se neviděli. Možná rok, dva.
Hned po frázi: „Jak se máš?“ se zeptal: „Kde teď pracuješ?“
Docela obyčejná otázka, kterou si lidi možná kladou na potkání. Třeba si tuto větu beru moc osobně. Dostávám ji totiž dost často. Nevím proč. Když mě lidi po delší době potkají, někdy i jen po třech měsících, už už mi rychle dávají tento dotaz, aby se možná přesvědčili či utvrdili ve svém přesvědčení o mně. Nebo aby se pobavili? Je to možný.
Ano, střídám práce. Nebo, střídala jsem je. Ano, měla jsem jich asi třicet. Všechny mě bavily a vůbec jsem nepočítala s tím, že jich budu mít tolik. Nemohu říci, že „to samo“, ale rozhodně jsem to takto neplánovala. Naplánoval to život sám.
Jeden můj bývalý kolega mi řekl, že takovým lidem, jako jsem já, se za komunistů říkalo „fluktuant“. Tedy ten, co neustále střídá zaměstnání. Brr. Škaredé slovo. Ani raději nechci vědět, co dělal režim s těmito lidmi. Možná nic. Jen měli špatnou pověst nebo špatný kádrový profil.
Obdivuji lidi, kteří zůstávají v jedné práci dvacet, třicet let. Nebo deset let. Tito lidé asi kápli hned na tu pravou práci. Na tu, která je bavila, uživila je a přijde jim smysluplná. Nebo se jim nechtělo něco měnit. Chtěli jistotu. Nebo jinou dobrou práci v okolí nemají. Nebo měli štěstí. Nebo kombinace čehokoliv z toho.
Věřte nebo nevěřte, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, nevěděla jsem, že v něm zůstanu jen dva roky. A tak to bylo s každou mojí prací. Vždy jsem „plánovala“ v ní zůstat, jen se to potom vyvrbilo jinak.
Člověk by měl dělat věci, které ho baví a které mu dávají smysl. A proto, když mě moje práce najednou přestala bavit a neviděla jsem v ní smysl, s chutí a elánem jsem raději zavčasu odešla a věřila, že si najdu práci jinou, a to lepší nebo pro mě smysluplnější.
Můj bývalý švagr mi jednou řekl: „Jiřinko, všichni jsou rádi, když práci mají, a ty jsi šťastná a veselá, když v práci dáváš výpověď!“ Když se nad tím teď zamyslím, tak to muselo být jako koukat na šílence. Ale tehdejší pocit asi byl takový, že už mě práce netěší a než ji dělat dál s nechutí a ubližovat tím sobě a svojí protivností i okolí, raději si najdu práci novou, lepší. A na tu novou jsem se těšila. Proto ta radost!
Pokud by na mě platilo mnou vymyšlené heslo: „Kolik jsi měl prací, tolikrát jsi člověkem“, byla bych teď superwoman.
Jenže devatero řemesel, řemeslníkova bída. Umím sice sázet stromky, obsluhovat v restauraci, stříhat látky, dělat obchodní asistentku, vrtat na vrtačce, fušovat do zámečnictví, stříhat živé ploty a plet zahrady, nabízet pojištění a shánět vagony na odvoz dřeva, ale momentálně, v mém současném povolání mi to k ničemu není.
Jen využívám svých zkušeností ve svých životopisech. Mám několik verzí profesních životopisů. Vždy tam píšu zkušenosti a praxi zrovna těch prací, které se hodí pro ucházení se o práci novou.
Jeden manažer, kterému jsem před časem posílala životopis a který mi zavolal, aby mě s laskavostí odmítl, mi radil: „Prosím vás, pište ty životopisy pravdivě. Neupravujte je podle toho, o jakou práci se ucházíte. Věřte tomu, že když to uvedete podle skutečnosti, všechna vaše povolání, lidi budou nadšeni.“
On mě odmítl, protože na dělnickou profesi, o kterou jsem se ucházela, jsem se mu zdála se svým gymplem příliš vzdělaná. Asi půl hodiny jsme spolu klábosili po telefonu o všem možném a ukončil to tím, že podle telefonátu by mi měl nabídnout spíše práci na vyšší pozici než na dílnu, a tu on momentálně nemá.
Byl to milý člověk. Jeho rady jsem ale neuposlechla. Představa, že uvedu do svého životopisu pravdivě všechna svoje povolání, ve mně vyvolávala dojem, že buď by mi to nikdo neuvěřil (protože by to vypadalo, že ty práce dělalo asi tak deset až patnáct lidí), nebo by mě nechali rovnou odvézt na bližší zkoumání do blázince.
Mít tolik zkušeností ale zase není tak špatné. Mohu se bavit se zahradníkem, pojišťovákem, myslivcem, zámečníkem nebo zemědělcem a s každým jde prohodit pár slov o jeho práci. Dokonce mohu vést hodinové hovory o problému kůrovcových lesů u nás a být v obraze. V každé společnosti najdu někoho, s kým si živě mohu povídat a nepředstírat zájem. A to mě taky baví.
Jen jednou jsem v jednom bývalém zaměstnání pro sebe prohlásila: „Tak, tady už zůstanu!“ A do půl roku jsme všichni na polesí, včetně mého fořta, dostali padáka. Život. Měnil se generální ředitel Lesů ČR a naše polesí prostě zrušil. Smůla. Takže neříkám raději nic. Nikdy neříkej nikdy.
Po této zkušenosti, kdy jsem se už dávno naučila trpělivosti v práci zůstávat, jsem odcházela třikrát z důvodu šikany. Následovaly tři zaměstnání, která jsem opouštěla z důvodů zdravotních.
Poté přišel nápad zkusit si svoje dlouholeté přání být pošťačkou. Babička roznášela poštu, brala jsem to osudově. Když jsem asi dvakrát v minulosti zkoušela na poštu jít pracovat jako doručovatelka, nikdy mě nevzali. Bylo plno.
Ale teď mě vzali! Hurá!! Byla jsem nadšená. Teď, když už tam nejsem, vím proč. Nemají lidi a při způsobu práce pošťáků je ani mít nebudou.
Byl to úprk. Kam se hrabe moje dennodenní usínání ve vaně po práci, když jsem dělala zahradnici. Být pošťačkou možná není zas až taková dřina jako být zahradnicí, ale dost se to tomu blíží. Doručovatel v podstatě skoro nespí, protože vstává velmi brzy a velmi pozdě se z práce vrací. Nejí, nepije, nechodí na záchod, bo není čas. Nejvíc to vyhraje doručovatel řidič-kuřák, protože může kouřit za jízdy autem a aspoň během dne dostane něco do úst. Doručovatel pěší by si nestihl při tom kvaltu ani vytáhnout z krabičky cigáro, to zdržuje. Pošťák nechodí, ale běží. Doslova. Běží, obtěžkán brašnou na levém rameni a další brašnou na rameni pravém, na zádech batoh a v ruce ručku od tahacího vozíku na kolečkách narvaného poštou až po okraj. Záda bolí, ruce bolí, v dešti, větru, horku, v mrazu. A ještě dostává buzeraci za to, že nezvoní na zvonek, když zvonek na oněch dveřích ani není. Když buší na okno, probudí dítě nebo dědu a když nečeká, až příslušná matka, která dostala rekomando do vlastních rukou, dokojí dítě (což mu oznámí babička), je za tyrana a je mu nelidsky spíláno. Nemůže čekat! Protože musí roznést úplně všechnu poštu (to je jeho občanská povinnost!), a chce se dostat aspoň na večeři domů.
Chcete dělat na poště? Beze všeho, vezmou vás.
Slyšela jsem příběh o jednom řidiči na poště, který rozvážel balíky. A protože musel denní dávku balíků vždy ten samý den rozvést a bylo jich opravdu hodně, dostal nápad, jak toho dosáhnout. Zajel do lesa a vysypal je v lese. Tím kvótu splnil. V autě nezbyl žádný balík. Byl to blázen, samozřejmě. A taky blbec. Ale tím chci říct, že balíkáři to mají taky těžký.
Takže pošťačka? Ne e.
Vylučovací metodou jsem tedy ve svém životě zjistila, co už dělat nechci (i když všechny práce mě vážně bavily!) a momentálně, ve svých padesáti, zaručeně už vím, co dělat chci. Čím chci být. Konečně. No, možná je to pozdě, ale přece.
Nechci tedy už být malířkou, můj dětský sen, kdy jsem se celé dětství na základní škole připravovala na talentovky. Moje plány zhatil výchovný poradce a moje máma mě přihlásila na gympl.
Teď už jsem ráda, že můj ve čtrnácti zamrzlý výtvarný talent netrpí neúspěchem. Vím už, co chci a co mě baví.
„Chci lítat jako namydlenej blesk, mít vítr ve vlasech, chci vylézt na skálu a cítit volnost“. Přesně jako Rebelka. Ne, vážně.
Baví mě si povídat s lidmi. Zájem o ně nemusím předstírat. Baví mě jejich příběhy, jejich vidění světa, jejich touhy a jejich životy, které vedou. Baví mě se toulat krajinou a potkávat lidi a slyšet zajímavý spříběhy v krajích, kam zavítám. Baví mě si sednout a o tom všem psát.
Moje současné povolání je super a určitě ho nehodlám měnit. Jsem tam, kde mám být. Jsem tam, kde mám odvést nějakou určitou práci a možná se kvůli tomu i změnit a pomoci se změnit i tomu, komu současně pomáhám. A potom, až to bude hotové? Až bude práce odvedena? Kdo ví.
Potom buď zůstanu a odvedu podobnou práci další, nebo poslechnu volání.
Zatím ho neslyším…
Ještě jsem nebyla prezidentkou, kosmonautem ani popelářem.
A kdybyste měnili okna a rozhodovali se mezi plastovýma nebo dřevěnýma, napište. Poradím.
To jsem totiž taky dělala…
